Víkendovka v horách

Téměř každoročně vyrážím do rakouských hor. Je to moje oblíbená destinace, která je navíc v příjemném dosahu. Popravdě je pro mě snazší jet do rakouských hor než do Krkonoš. Rakousko mám rád. Na silnicích se cítím mnohem bezpečněji, lidé jsou příjemní a krajina nádherná. V Rakousku je krásně vidět, jaký handicap musíme dohánět po vládě jedné strany. Moje generace to bohužel už asi nedožene. 

Na hory jsem měl vyčleněny tři dny od pátku do neděle s tím, že v pátek odpoledne jsem měl sraz se svým dlouholetým kamarádem ze studií a (dnes již bývalým) pražských záchranářem Martinem ve Znojmě. Stylově jsme se sešli u prodejny Znovín, abychom z cest přivezli domů ozdravný nápoj.  

Dalším cílem bylo jezero Erlaufsee poblíž známého Mariazell. Už jsem zde jednou nebo dvakrát byl a místo nikdy nezklamalo. K jezeru jsme dorazili v podvečer. Překvapivě tam bylo dost lidí. Připravovalo se totiž večerní promítání letního kina. Opodál však už počet lidí řídl. Kupodivu (covidu) byli na místě jen místní a soukmenovce nebo jiné cizince jsme téměř nepotkali.  

Okoupali jsme se v jezeře, což bylo po téměř tříhodinové cestě parádní osvěžení a zaparkovali auto na přilehlém parkovišti. Nocování jsme měli připravené v autě. Oktávka kombi je na tohle naprosto dostačující kára. Do teď jsme jezdili vždy pod stan a někdy docela dlouho hledali, kde jej skrytě postavit, protože oficiální kempování není naše hobby. Se spaním v autě je celá akce mnohem snazší a kromě zvědavé lišky nás v noci nevyrušovalo nic. Ostatně na lišky máme celkem štěstí. Jednou jsme spali na asfaltu na parkovišti u Leopoldsteinersee a v noci k nám přišla liška zkontrolovat zbytky od večeře. Takže jestli můžu něco doporučit, nenechávejte neumyté ešusy vedle spacáku.  

Ráno jsme se přesunuli k plánovanému začátku naší túry. Cílem byl výstup na Windberg (1903 m.n.m.) ve směru od obce Altenberg an der Rax. Auto se dá odstavit na parkovišti za obcí ve směru do údolí a v našem případě už bylo téměř plné. Asi to bylo i tím, že jsme na místo přijeli až kolem poledne. Zastavili jsme se totiž ještě na jednom parádním prázdném odpočívadle u řeky, kde jsme se nasnídali, zavodnili, odvodnili, odlehčili a umyli.  

Výstup v poledním vedru za krásného letního počasí bez mráčku, není úplně jednoduchý. Zdolat 6 kilometrovou cestu s převýšením 1000 metrů nám nějaký čas zabralo a otestovalo moji (špatnou) kondici. Naštěstí je víc jak třetina cesty mezi stromy a keři, kde je aspoň trochu stínu.  

Vyškrábali jsme se na náhorní plošinu pod Windbergem poblíž Schneealpenhaus. Po krajině se pohybovalo celkem dost lidí. Hlavně v osadě Schneealm, což je shromáždění pár domečků na kraji plošiny kousek pod vrcholem, sedělo v hospůdce a kolem dost turistů. Jak jsme zjistili, někteří zřejmě využili asfaltovou cestu, po které se dá dostat kousek pod náhorní plošinu a vyhli se tak martýriu výstupu z údolí.  

Na vrchol Windbergu jsme dorazili krátce před 16. hodinou. Dohlednost byla parádní a pocit, který člověk má na nějakém z rakouských vrcholů se těžko dá vtlačit do řádků. Tohle je potřeba vidět. 

Kousek pod vrcholem v zákrytu před sluncem a větrem jsme dali svačino-oběd a kromě malé odbočky jsme se stejnou cestou vraceli zpět k autu. Tam jsme dorazili v 19 hodin. Parkoviště už bylo téměř prázdné. Nikam jsme nespěchali. Nocleh byl v plánu přímo na místě. Osprchovali jsme se v místním studeném potoku, uvařili parádní ešusové jídlo a šli spát. 

Následující den už jsme jeli přímo do rodné vlasti. Přestože to byl krátký výlet, tak v mozaice desítek výletů a ferrat, které jsme v Rakousku zažili, bude mít svoje místo. Tohle jsou totiž věci, které se nezapomínají. Vystoupit z pohodlí všedního dne, pohybovat se nádhernou krajinou, vykoupat se v přírodě, jíst fazole z ešusu, spát ve spacáku, svítit si jen čelovkou, zpotit se jak dobytek a probrat během toho všeho spoustu věcí s člověkem, na kterého se dá spolehnout, to bych přál opravdu každému. A paradoxně celá tahle paráda stála pár stovek a člověk si odnese víc zážitků než z mnohem dražších dovolených. Přesně o tomhle ty hory pro mě jsou. A je jedno, jestli jsou české, slovenské rakouské nebo jiné. Tyhle názvy a čáry na mapě totiž příroda nezná. Jsou jen v našich hlavách. Je to naše hra, které jsme uvěřili. Doopravdy vůbec neexistují. Příroda je totiž jednom jeden celek a my jsme jeho součástí.  

https://jaroslavmikoska.cz/vikendovka-v-horach

Jak jsem změnil značku

Tohle bude trošku fotografické okénko pro milovníky foto techniky. Ostatním se omlouvám.

Po letech fotografování se značkou Canon jsem změnil výrobce. Zcela nečekaně jsem přešel k Fujifilmu. Po hooooodně dlouhé době jsem naspořil a dovolil si pořídit zcela nový fotoaparát. Ostatní jsem vždy kupoval z druhé ruky. Nicméně vždy sloužily k mé spokojenosti.

A proč vlastně ta změna? Těch důvodů byla celá řada. Takže zkusím vypíchnout alespoň ty nejpodstatnější.

Zjistil jsem, že mě čím dál tím víc baví fotografovat lidi. Nemyslím strojené aranžované fotečky ve studiu. Myslím skutečný život. Lidi při práci, při zábavě, při hře. Dnes, jak jsem zjistil, se tomu říká lifestyle fotografie. Ikdyž i ta je tak trochu organizovaná. Sám bych se tedy chtěl pohybovat na pomezí dokumentární (reportážní) a lifestyle fotografie. Rozhodně to ale neznamená, že bych zanevřel na milované krajinky a přírodu.

Když jsem googlil s čím fotí úspěšní fotografové reportážní fotografie, zjistil jsem, že spousta z nich nepoužívá zrcadlovky, což bylo pro mě velké překvapení. Moje znalosti fototechniky skončily u zrcadlovek a po přečtení pár recenzi o prvních bezzrcadlovkách jsem tento směr fototechniky dál nestudoval. Ale ukázalo se, že během pár let udělal obrovský skok vpřed.

Bezzrcadlovky mě začaly lákat čím dál tím víc. Začal jsem studovat různé značky, technické parametry apod. Naprosto mě fascinovala velikost a váha těchto mašinek. Popravdě už jsem se s těžkou a velkou zrcadlovkou nanosil dost. Na túrách, ferratách, výletech je to docela poznat a nakonec na rodinné výlety jsem ji už ani nebral, protože se mi nechtěla tahat. Najednou jsem zjistil, že existují mašinky, které váží o půl kila méně a rozměrově jsou také úplně jinde a přitom kvalitou výstupu se rovnají zrcadlovkám.

Po dlouhém hledání, vybírání, srovnávání jsem se rozhodl pro poloprofesionální X-E3. Neuvěřitelně malý přístroj vážící něco málo přes 300 gramů. Nastalo další tápání, jaký vybrat objektiv. Opět jsem studoval s čím fotí profíci. Nakonec padla volba na profesionální objektiv 23/2. A když jsem zjistil, že jej prodávají s X-E3 ve zvýhodněném setu, bylo jasno.

No a pak se ten prcek dostal ke mně. Musím říct, že mě fascinuje retro styl přístrojů značky Fujifilm. Jako by to vracelo ke kořenům fotografie a jak jsem zjistil nejenom vzhledem. Fujifilm totiž do svých fotoaparátů importuje presety kinofilmů, u kterých má dlouholetou tradici. Tyto presety si člověk může ještě doladit a fungují naprosto geniálně. A to byl pro mě další, neuvěřitelný objev. Nejde totiž o presety, jaké najdete třeba v Lightroomu.

Roky fotím u Canonu do Rawu. Najednou jsem zjistil, že můžu s naprostým klidem fotit do JPG (resp. používám jpg+raf pro světelně náročnější snímky) a výsledky jsou vynikající. Zjistil jsem také, že řada profíků fotí na Fujifilm i svoje zakázky do JPG a s formáty RAF si pomáhají pouze u náročnějších scén. To bylo pro mě do této chvíle nepřijatelné. Představa, že bych z Canonu svatební fotky využil z 90% ve formátu JPG neexistovala. V čem je ta výhoda? Ušetří to neuvěřitelné množství času. A popravdě já raději fotím, než sedím u Lightroomu.

Další fantastická věc je elektronický hledáček. U bezzrcadla je totiž ohromná výhoda, že výslednou fotku vidíte ještě než ji vyfotíte. Zatím co u zrcadlovky v hledáčku nevidíte např. změnu expozice, hloubku ostrosti apod., v elektronickém hledáčku vidíte vše jak na výsledné fotce. Pro spoustu (možná většinu) fotek mám nastavený hledáček na černobílou fotografii. Černobílý pohled je pro pořizování černobílých fotografií velká výhoda. Hledáček mě opravdu nadchnul.

Další nadšení jsem zažil z možností, jaké foťák nabízí, co se týká nastavení. Pravdou ale je, že mi několik dní trvalo, než jsem si nastavení usadil dle svých potřeb. Osadil jsem si základní tlačítka a voliče, abych měl po ruce (prstě) základní nezbytná nastavení a nemusel do menu. Jen podotýkám, že clonu nenastavuji na těle, ale na prstenci objektivu (jako u starých) objektivů, což byl pro mě nezvyk, ale je to docela fajn.

V recenzích jsem četl, jak je bezzrcadlovka žravá a spotřebovává baterie. Zatím mám k dispozici dvě a stačí mi to. Další ale určitě časem dokoupím. Dotykový display nepoužívám a nemůžu říct, že by baterie byly problém. Spotřeba sice je vyšší než u zrcadla, ale za ty všechny výhody to stojí. Odhaduji na jednu baterku 400-500 fotek. Ok, na svatbu by bylo potřeba až 10 baterek, ale co už. K X-E3 neexistuje bateriový grip, takže baterky bokem. Faktem je, že na svatbu by to chtělo ještě trošku jiné tělo. Ne kvůli kvalitě výstupu, ale jiným parametrům fotoaparátu (např. dva sloty na SD karty).

Co mě také překvapilo, byla možnost fotit do vysoké hladiny ISO. Zkoušel jsem extrémních 12800 a fotky jsou pořád použitelné. Což je opravdu pecka. S tím už se dá fotit v naprosto šílených světelných podmínkách. Na mém stařičkém Canonu jsem neustále hlídal parametry – ISO/čas, abych měl slušné fotky. Netroufal jsem si jít přes 1000 ISO. Teď mám nastavení auto ISO do 12800 a foťák mi dopočítává čas i ISO (clonu si volím já) a popravdě vůbec neřeším v jakém ISO právě fotím. Můžu se tak soustředit víc na focení než na nastavování foťáku.

Co se týká skla 23/2, tak to je opravdu pecka. Prostě když člověk pořídí opravdu kvalitní sklo, ten výsledek se dostaví. Je to také poprvé (když odmyslím pevnou padesátku a analogovou 135) co používám pouze pevné sklo. Opět to bylo po odkoukání od profíků. Mám opravdu pocit, že ti nejlepší fotí pevnými skly (berte to jako malou zkratku. Samozřejmě záleží na žánru aj.). Všechno nyní tedy fotím na 23mm a fakt mi to stačí. V plánu mám pořídit ještě pevnou padesátku na druhé Fujifilm tělo :-) Jen podotýkám pro přepočet na kinofilm, že crop faktor je 1,5.

Nicméně abych nechválil, po pořízení fotoaparátu jsem došel do stádia rozčarování z editace formátu RAF souborů. Lightroom (trošku ostudně, řekl bych) je zatím neumí zpracovat tak dobře jako RAWy. Resp. lze použít funkci „enhance photo“, ale ta je možná jen u Windows 10 a já jedu na sedmičkách. Tato funkce by měla dle diskuzí problém docela slušně řešit. A proč neumí Lightroom RAF z Fujifilmu stejně jako z Canonu? Je to dáno jiným typem RGB filtrů senzorů než mají ostatní výrobci fotoaparátů. Existuje na to spousta diskuzí, videí a článků. V tomto zatím trošku tápu, ale pomalu to ladím.

Celkově jsem s novým přístrojem a přechodem k jiné značce spokojený. Na Canon jsem určitě nezanevřel a pro krajinářskou fotografii u mě pořád má místo. Nicméně nového prcka beru všude s sebou. Je malý, skladný, lehký a neuvěřitelně výkonný. Fotky si např. můžu poslat hned do mobilu. Celkově mi tahle mašinka šetří dost času a obrazové výsledky jsou lepší než dosud.

Jak už jsem několikrát četl – s Fujifilmem začne focení znovu bavit :-)

Ranní les

V posledních týdnech jsou pro mě sobotní rána balzámem na duši. Vstávám krátce po páté hodině.  Vařím čaj do termosky. Beru stativ a foťák a vyrážím do lesa.
Probouzející se  les je neskutečně očistný zážitek. Ptáci začínají zpívat, slunce se klube nad horizont a rosa na polích je jak korálky. Potkávám zajíce, srny.
Dnes už se v lese začalo dokonce zelenat. Spodní patra lesa uhánějí nabrat energii dřív než jim zelené koruny stromů zastaví přísun slunečních paprsků. Ale stromy zatím ještě spí. Prý počítají délku dní a teplotu a teprve až je správný čas, začnou se probouzet ze zimního spánku.
V lese nedaleko domu je i malý kousek jehličnatého porostu. Vstoupit ráno mezi tyto jehličnaté stromky je užásné, protože nádherně voní.  Vzduch je tam o poznání jiný, mnohem příjemnější. Připomíná mi to Vysočinu.
Kolem půl osmé se vracím domů. Zase jsem toho tolik zažil...

Za našimi smysly

Stál jsem na kraji silnice a sledoval zasněžená pole, remízky, drobné lesíky vystupující jak šedivé ostrůvky mezi bílou planinou. Vše bylo tak chladné, bez života, bez barev. A přece jsem cítil, že ta scenérie je život sám. Jen naše smysly nám lžou a my jim věříme. Cítil jsem, že tato zdánlivě spící, šedobílá, neměnná krajina je ve skutečnosti jedním živým organismem. Scénou, na které se každou minutou odehrávají desítky příběhů, prostorem, kde se snoubí život se smrtí. Místem, kde své životy žijí divocí zajíci, lišky, kde ptáci hledají úkryt před sněhem a krtci si hoví pod zemí. Kde i ten nejmenší organismus v hloubce pod sněhem dýchá životem a existuje. To vše se dělo, právě v tu chvíli. Desítky příběhů, které jsem neviděl ani neslyšel. Naše smysly nám lžou a připravují nás o životní zážitky. Jsou sluhou rozumu. Celá ta scéna byla jedním obrovským propojeným organismem. A nejenom ta scéna. Já k tomu všemu patřil také. Součást neuchopitelného nepochopitelného svazku, za kterým je jakási původní síla, energie, život, který nelze smysly uchopit, lze jej jen cítit. Zavřít oči a splynout s krajinou, pocítit energii, která je celému tomu příběhu a mému já společná. Pochopit, že já jsem tím příběhem a on je mnou. Nic víc nic méně. 

Návrat na ferraty

Téměř na den přesně jsem se po třech letech vrátil do Rakouska na ferraty. Já prostě tenhle kus země miluju. Jsem nadšený, když tam přijíždím a smutný, když se vracím domů.

Tentokrát jsem se stal samozvaným vůdcem šestičlenné výpravy. Vzhledem k tomu, že téměř všichni neměli žádné zkušenosti se zajištěnými cestami, padla vůdčí role na mě. Vybral jsem cestu, trasu a všechno naplánoval. To je mi podobný:)

Ale vyplatilo se. Kromě čtyř kolegů a kolegyň z práce jela také Jarka. Byl to její první opravdový outdoorový zážitek. Divočinou nepolíbená nevěděla, co ji čeká a ani já netušil, co mám čekat od ní. Vybral jsem začátečnickou cestu Alpenvereinsteig v Rax alpách. Vzhledem k tomu, že šlo o jednodenní výlet, měli jsme dost časově našlapaný program.

Z domu jsem vyjížděl v 7,40 a přesně o čtyři hodiny později jsme vyráželi nástupem k ferratě. Tahle zajištěná cesta má několik žebříků, což některým nemusí dělat dobře. Asi nejdelším žebříkem celá cesta začíná. Je ukotven bokem ke stěně a věřím, že pocity pro začátečníka musí být smíšené. Jarka má navíc strach z výšek, takže když viděla, jak cesta začíná, zvažovala ústup.

Nicméně bez odporu nakonec do cesty nastoupila a zvládla ji velmi dobře. Ostatně celý výlet s převýšením 1500 a délkou 10km zvládla velmi dobře. Trasa i s výškovým profilem je zde:

https://mapy.cz/s/2ML8A

Nejnáročnější byl sestup, který byl velmi prudký a bolestivý pro nohy a kolena. Navíc s rostoucí únavou i nebezpečný. K autu jsme dorazili kolem 20. hodiny a domů o půlnoci. Unavení ale spokojení.

Navíc zaznělo, že to nemusí být naše poslední společná ferrata. Takže se těším…

Dolní Morava

Někdy se člověk musí zastavit, aby mohl jít dál.

Někdy se musí zamyslet, aby věděl, co bude dál.

A někdy je potřeba prostě jen vypadnout. Tak jsem vypadl. A nebyla to obyčejná cesta. Byla to narozeninová cesta oslavenkyně Jáji. Ubytovali jsme se v dost slušném Sport hotelu v Dolní Moravě a od všech ostatních ubytovaných jsme se lišili tím, že v naší výbavě chyběly lyže.

Lyže jsou v zimě na horách celkem fajn věc. Můžete s nimi jezdit z kopce, nechat se táhnout do kopce nebo si je prostě jen nechat ukrást před hospodou. My jsme ovšem ubytování pojali jinak. Využili jsme toho, že hosté po snídani spěchali vyčkat frontu na šlepr a oddávali se relaxaci ve vířivce, sauně a bazénu.

Zvláště ranní plavání mě bavilo. Svahem zhuntovaní lyžaři totiž neměli dost sil si přivstat si a protáhnout svá těla v příjemném teplém bazénu. Toho jsem proto využil a oddával se vodnímu dobrodružství zcela sám.

Jídlo bylo také slušné. Těšil jsem na dobroty vyvěšené v jídelníčku na internetu. Realita ale byla jiná. Jak jsme zjistili, z jídelníčku se dalo vybírat jen od 20h a to ještě s čekáním, protože tou dobou bylo potřeba nakrmit především polopenzisty ubytované v hotelu. A tak jsme si polopenzi také přikoupili.

Pokud byste se chtěli jet do Sport hotelu opít, budete se tomu muset hodně věnovat. Frekvence návštěv číšníka u stolu vaši hladinu alkoholu v krvi bude neustále stlačovat pod hranici, kde se již nevyplácí investice do vypitého alkoholu.  Jednoduše řečeno. Než si objednáte další drink, vystřízlivíte.

Pokoj byl malý ale útulný a laděný do světlých tónů. Světlá byla i televize a ovladač, což se záhy ukázalo jako velmi nešťastné. Zkuste hledat bílý ovladač v bílých peřinách.

V hotelu bylo rušno. Lyžaři si přivezli spoustu malých lyžařů a zvuková izolace pokojů nebyla na vysoké úrovni. To jsme poznali hned první večer, kdy se ze sousedního pokoje ozývalo buď velmi hlasité porno, nebo horizontálně trénující lyžaři. Pochopil jsem to jako výzvu k soutěži. Vyhráli jsme.

Byla to prostě fajn dovolená. Našli jsme spoustu kešek při výletech po okolí. Počasí nám přálo a zase bude na co vzpomínat. Teď už jen počkat jak bílý sníh na horských pláních vystřídá zelená tráva a přijde zase čas vyrazit do hor. Doufám, že nejen do těch českých a nejen do hotelů. A taky doufám, že zase s Jájou.

FOTOALBUM

Bilancování rekonstrukce

Nějak jsem se pořád nedokopal, abych napsal něco nového. Příliš mnoho se dělo.
Je ale asi čas udělat zhodnocení rekonstrukce. Takže v bodech:
1/ Celková suma cca 800 tis. korun
2/ Rekonstrukce obsahovala: kompletní výměna rozvodů vody, odpadů, elektřiny, plynu, podřezání domu a nová hydroizolace, zateplení podlahy a půdy, změna dispozice interiéru, nové rozvody TV a internetu, SDK podhledy v kuchyni, koupelně, chodbě, odhlučnění (SDK předstěny) ve dvou pokojích a kuchyni, nové obklady (koupelna, WC, kuchyň), dlažba v celém domě, podlahové topení v celém domě, nová koupelna a wc, nové vstupní dveře, zřízena technická místnost (rozvody vody a odpadů pro pračku, sušičku a druhé WC), nové omítky.
3/ Plánovaný rozpočet na cca 700t tis. překročen o 100 tis. Dalších cca 150 tis. je potřeba na dodělání interiéru „na klíč“ (kuchyňská linka, osvětlení, dveře a zárubně, vymalování, nábytek…)
4/ V případě, že bych si rekonstrukci nechal dělat od jedné firmy, cena by byla kolem milionu a neobsahovala by výčet z bodu 3. Prostě by se to nevyplatilo.
5/ Nejlepší je využít řemeslníky, se kterými má člověk zkušenost.
6/ Řemeslníky je potřeba každý den hlídat a drbat a neplatit pokud to není  PŘESNĚ jak člověk chce.
7/ Je dobrý mít předem na papíru nějaký plán kde co a jak bude. Příp. se poradit s někým, kdo podobnou rekonstrukci dělal. Týká se to zejména zásuvek, vypínačů, osvětlení atd.
8/ Na zvážení zaplatit nějakého odborně fundovaného známého jako stavební dozor.
9/ Ne každý, kdo říká, že je řemeslník, opravdu je řemeslník. Vzdělání napoví.
10/ Ve smlouvě je potřeba uvést tvrdé sankce, pokud bude prodlení (příp. jiný problém) ze strany řemeslníků.
11/ Osvědčilo se pořizovat si každý den fotky. Hodí se foto rozvodů vody a plynu, aby člověk věděl, kam nevrtat.
12/ Rekonstrukce trvala déle, než jsem chtěl a to díky liknavosti a neschopnosti instalatérů.
Momentálně následuje dokončení kuchyně, bude se řešit rozvod pro TV a internet a interierové dveře s obložkama. A samozřejmě malování. To je nekončící „zábava“.

Rekonstrukce - 12.8.

Po několika dnech s postelí a sprchou opět návrat do stanu. Je to o to horší,  že jeden ze psů protrhl celou stěnu do předsíně stanu. Netuším jakou odolnost proti případné bouřce bude mít moje provizorní zaplachtování.

Co se rekonstrukce týká tak to pěkně pokročilo. Je hotová voda a odpady a bude se dělat tepelná izolace. Koncem měsíce se má položit vrchní beton.

Nejhorší je to s instalatéry. Když po nich chci tlakovou zkoušku vody tak ani nevím jak se dělá.  Všechno je s nimi pomalé a na poslední chvíli. To ještě možná bude zajímavé.

A teď už dobrou noc.

Rekonstrukce - 25.7.

Přestal jsem počítat noci ve stanu.  Jednak proto, že jich je už moc a taky proto,  že jsme byli na dovolené a pár dní si užili postel. O tom snad napíšu později, až budu mít hotové fotky.

Rekonstrukce úspěšně pokračuje. Dnes se začalo s podřezaním domu. Když půjde vše dobře tak příští týden se udělá hydroizolace a pak se začne s odpady, vodou a podlahovým topením.

Teď k poněkud hnusnému tématu. Ale musím to zmínit, protože věřím že za pár měsíců to budu číst a pobavím se.
Dnes jsem podruhé během rekonstrukce vyléval chemický záchod. Jak jsem psal smskou Ivce  (která je s Adikem na pár dní u sestry): viděl jsem už hodně hnusných věcí. Uhořelé lidi, vyteklý mozek, vyvržená střeva, ale vyprázdnění chemického wc je totálně nejsilnější.
Do detailů nepůjdu, to jsou věci,  které si nechám na noční můry,  nicméně prohlašuji: lidé važte si svých toalet.

A ted už je čas jít spát. Dostávám hlad.  Ostatně strava, na které si potrpím, je během rekonstrukce taky v háji. Už aby bylo hotovo.

Dobrou noc.

Rekonstrukce - 9.7.

34. noc ve stanu. V noci jsem si byl odskočit a překvapilo mě, jak silně zářil měsíc. Skoro se na něj nedalo přímo podívat. Nad ránem dlouho a silně pršelo, až jsem se začal bát, že stan proteče. Vydržel. Zlatý Decathlon. Pro jistotu jsem ho dnes ale naimpregnoval. V noci čekáme další liják.
Adík měl dnes silný zážitek.  Večer chytil dalšího roháče-samičku. A ta se mu zakousla do prstu. Sice víme, že samička štípe víc než sameček, ačkoliv má menší kusadla, ale osobní zkušenost je k nezaplacení.
Adík řval jak tur a roháč se nechtěl pustit.
Vše dobře dopadlo, bolistka přebolela, a teď už Adík chrupká ve stanu.

Rekonstrukce - 8.7.

33. noc ve stanu.  Včera byly bouřky a v noci dost dusno a vlhko. Špatně se spalo. Uvidíme dnes.
Tento způsob léta způsobuje jakési zhrubnuti moji osoby. Myšleno jako zodolnění. To samé platí asi i pro Adika a Ivču. I když děti jsou odolnější než dospělí.  To až během dospívání se měníme v bláto.
Co se rekonstrukce tyče, tak jsme bohužel museli trochu zpomalit, protože řemeslník, který bude podřezávat dům může až od 24.7. Do té doby tedy nějaká ta zednická a příprava půdy pro zateplení foukanou celeulozou. To je nutnost kvůli kotlikové dotaci.  Spodní beton s karisítí už je vylitý.
Jakmile se podřeže dům, nápojí se hydroizolace na podřez a můžeme pokračovat.  Pak už snad bude naše stavení konečně suché, pač vlhkost je realita starých domů a nositel plísní, což už kvůli Adikovi nechceme dal trpět.
Takže dobrou noc.  Nám tady krásně svítí měsíc...

Rekonstrukce - 28.6.

Je večer.  24. noc ve stanu.  Ivča s Adikem jsou už pár dní v Kučerově, aby se  Adík mohl vyléčit.
Dobře dělají,  protože v noci mají být silné bouřky.  Zatím je jen silnější vítr, což není ve stanu úplně příjemné.
Tak uvidíme co přinese noc.
Co se rekonstrukce týče tak zítra by se měl položit a zažabovat štěrk a když to chlapi stihnou tak v pátek podkladní beton.
Snad jo.
Tak dobrou všem, kteří v posteli nemusí řešit bouřky 😊

Rekonstrukce - 27.6.

23. noc ve stanu.  Venku je příjemné teplo.  Ticho.  Klid.  Pes mi leží u nohou a spí. 
Podmínky zdá se, stále přitvrzují. Po první akci elektrikáře jsme v zadní části domu bez elektřiny. Množství prodlužek mě poněkud znervózňuje.
Odpady jsou nachystané k betonování. Doufám, že to ti holomkové dobře odměřili.
Pořád žiju v naději, že v pátek se položí spodní beton. 
Konec hlášení.
Dobrou noc...