V neděli 19.8. jsme vyrazili na naši druhou cestu do Rakouska. Oblíbili jsme si oblast kousek za Vídní (z Brna cca 220km), kde se dají najít ferraty hodné našim zkušenostem. Takže jednoduché:-) Den byl nádherný. Cesta v pohodě. Mířili jsme kousek za Reichenau do Knappenhofu. Zaparkovali jsme pod hotýlkem, jehož ceny se podle internetu, značně rozcházeli s naší peněženkou a vyrazili na blízký vrchol, kde leží chata Otto Haus. Měla zde být céčková ferrata. Stoupali jsme jak vzteklí. Všichni šli proti nám. Docela jsem věřil, že nahoru vyjeli lanovkou, která je nedaleko. Těsně pod chatou jsme ferratu našli. Vlastně šlo jen o cca 30 metrů vysokou skálu. Vylézt na ní nebylo vlastně potřeba. Ale jak je zvykem, ty nejzajímavější věci jsou nejméně nutné. Takže jsme lezli. Asi v polovině usoudila Míša, že to prostě nejde. No když to nejde, tak to nejde. Vrátila se a skálu obešla. Já jsem ovšem cítil potřebu vrchol pokořit. Taky se podařilo. A nahoře u kříže, ostatně není vrcholu kam by naši jižní sousedé nešoupli kříž, byl božský výhled. Kolem létali dva ptáci. Uplně jsem slyšel, jak jim šustí křídla. Jen lehce máchli a vznášeli se nad tou vzdušnou propastí. Krása.Když jsem se nabažil a zapsal do vrcholové knihy, vydali jsme se stejnou cestou zpět k autu. Šlo to rychle a dobře. Nastal čas najít nějaké ubytování. Zastavili jsme Edlachu, nejbližší vesnici a ubytovali se v místním penzionku. Byl to takový rodinný podnik s příjemnou atmosférou. Dvě noci pro dvě osoby nás přišly 86 Euro se snídaní. Proti minulé návštěvě Rakouska jsme ušetřili.
Pondělí 20.8. bylo hned od rána deštivé. To nás přimělo změnit plán. Původně jsme chtěli vyjít ferratou pod Schneeberg. Podle popisu je ale tato v mokrých podmínkách neschůdná. Nechtěli jsme zbytečně riskovat. Vybral jsem proto pohodovější trasu z Kaiserbrunnu po žluté nahoru směr Otto Haus. Jde o převýšení cca 1000m na pěti kilometrech. V dobrém počasí naprosto pohodová cesta jen s několika zajištěnými místy. Jenomže nám už od začátku počasí nepřálo. Kdesi v popředí hromobilo a bleskovalo. Pak se přidal déšť. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale pokračovali jsme. Šli jsme přímo do bouřky. Naštěstí vedla většina cesty lesem a ocelové jištění už bylo za námi. Když už jsme byli skoro nahoře, pročísl nebe jasný blesk a udeřil nedaleko před nás. Stáli jsme jak opaření koukali na jiskry. Takže tudy cesta nevede, řekl jsem si. Ignoroval jsem vojenské pravidlo, že dvakrát se do jednoho kráteru nestřílí. Zavelel jsem k ústupu do údolí. Jenomže kudy tudy do Bavorova. Cesta zpět by znamenala jít přes ocelové žebříky a lana a přímo po úpatí. Nechtěl jsem dělat živý hromosvod, takže jsem vedl naše kroky co nejvíc lesem. Chvíli jsem vybíral cestu já, chvíli jsem si pomáhal těmi co prošlápli kamzíci. A Míša pěkně cupitala za mnou. Drželi jsme bezpečnostní rozestup. Když se mě zeptala: "Co mám dělat, když do tebe uhodí blesk," zmohl jsem se jen na: "stát co nejdál!" Byli jsme promočení skrz na skrz. Cesta byla nejistá. Věděl jsem, že nás čekají nějaké skály. Docela se dařilo postupovat úzkou kotlinou. Místy na otevřeném prostranství jsem neměl dobrý pocit. Naštěstí hromy postupně ustupovaly a zdálo se, že bouřka odchází. Právě včas. Před námi se objevily skály. Bylo nutné je nějak slézt. Naštěstí nešlo o příliš exponované místo. Ale skála byla mokrá a byla nám zima. Občas jsem se třepal jak ti mali pejsci, když je panička postaví před samošku. To se pak špatně leze. Ale povedlo se. Když jsme slezli, odměnily nás hory dárečkem. Na kamenech jsme našli fungl nové sjezdovky. Opodál jsem našel i hůlku. Hledali jsme ještě tu druhou alyžaře, ale obojí jsme nenašli. Už jsem si říkal, jak jsme to vychytali. Ale ukázalo se, že jedna z lyží je nakřaplá.
Tak jsme pokračovali dál. Naštěstí už svítilo sluníčko. Po čase jsme se napojili zpět na žlutou a sestupovali k autu. Co čert nechtěl, zase se spustil déšť a blesky. Takže jsme nanovo promokli. A zase durch. K autu už to ale nebylo daleko. Na pokoji jsme si dali teplý čaj a bylo dobře. Snad jen kromě mýho kotníku, který se podezřele zvětšil.Úterý 21.8. zase svítilo sluníčko. Zatím se náš výlet nedal označit jako geocachingový. Sice to vůbec nevadilo, ale abychom mu mohli dát předponu "geo", odlovili jsme nedalekou cache ukrytou poblíž kapličky. Můj kotník nedovoloval pouštět se do nějakých větších akcí. Pokusili jsme se o odlov ještě jedné cache, ale místní dělníci nám nedovolili bezpečně slídit. Tímto se také náš výlet končil.
možná to nevypadá, ale byl super. Příště, příště už Schneeberg pokoříme.
Žádné komentáře:
Okomentovat