Nemůžu se zbavit pocitu, že se snažíme být co nejrychlejší. Všechno kolem nás tomu nasvědčuje: prodávají se rychlá auta, mobilní telefony urychlují komunikaci, stejně jako internet a jeho "sociální sítě", Twitter pouští do světa mikrozprávy rychlejší než CNN. Zrychluje se doručování zboží, cestování, stravování. Všechno potřebujeme mít rychle vyřízené, rychle navštívené, rychle vysvětlené. Tak si říkám k čemu nám to je, když nikde nevidím čas, který bychom tím získali na víc. Jsme neustále v poklusu.
Jednoho zenbudhistického mnicha se prý kdysi zeptali, kde bere svůj vnitřní klid a vyrovnanost. A on jim odpověděl:
"Já když sedím, tak sedím. Když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu."
Oni mu ale odpověděli: "To my děláme taky mistře. Jak tedy získáváte svůj vnitřní klid."
A on odpověděl: "Když sedím, tak sedím. Když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu."
Oni ale zase řekli: "Tohle my přece děláme taky mistře!"
Mnich se na ně podíval a řekl: "Ne, vy když sedíte, tak už stojíte. Když stojíte, tak už jdete. Když jdete, tak už jste u cíle."
A přesně takhle to je. Uháníme tempem a mylně se domníváme, o kolik víc věcí jsme stihli. Možná ano, ale už si vůbec nevšímáme kolik jiných důležitých věcí nám při tom uniklo. Takže já to vidím jako dva kroky vpřed a tři zpátky.
Některé utěšuje technologický pokrok, který dodává pocit vítězství, úspěchu a bezpečí. Jenomže tam uvnitř, jsme geneticky pořád živočichové čtvrtohor a žádné značkové oblečení ani mobilní telefon na tomto faktu nic nezmění.
Žádné komentáře:
Okomentovat