Chipoliny : září 2010

Udělali jsme si další krátkou dovolenou a odjeli na opačnou stranu republiky. Ivča mě vytáhla za svými přáteli do Karlových Varů a Plzně. Využili jsme nový Pražský okruh a za necelé 4 hodiny jsme absolvovali bez nějakého spěchu cestu K.Vary-Vyškov. Pražský okruh je opravdu povedené dílko.

K. Vary jsou, resp. by mohly být, pěkným městem, kdyby nebyly zaprodány Rusku. Upřímně jsem se styděl, když jsem viděl na obchodech ruské nápisy, ačkoliv nejbližší hranice je paradoxně s Německem. Byla mi hanba jak je snadné za peníze prodat identitu. Jen doufám, že se takhle po kouskách nerozprodáme celí.

Návštěvu přátel jsme pojali jako společenskou událost, takže odlov kešek byl až okrajovou záležitostí. Nicméně jsme zkusili odlovit jednu docela zajímavou kešku. Bohužel se nám nepodařilo odhalit její skvělé ukrytí. Tak snad příště. V deštivém počasí jsme ještě navštívili místo, kde před šesti lety tragicky zahynul při dopravní nehodě Ivan Hlinka. Zajímavé, postát chvíli na tomto místě. Kešku, která je zde ukrytá, jsme odlovili docela rychle.

Naše krátká a velmi příjemná dovolená, při které jsem poznal nové, sympatické lidi, utekla jak voda. Takže zase někdy do Varů...

VIDEO
FOTKY

K mojí velké radosti jsem se již potřetí dostal do oblasti Raxalpen za účelem absolvování výstupů po zajištěných cestách. Předchozí výpravu naleznete zde.
Letos jsme vyrazili v silné sestavě. Expedice se účastnil Tonda, rovněž profesionální hasič a dobrý přítel, Zuzka a já s mojí drahou polovičkou Ivčou.

Den první

Z Brna jsme vyrazili v pátek kolem desáté hodiny a po četných čůracích pauzách jsme bez problému dorazili kolem 13h do Edlachu poblíž městečka Reichenau an der Rax. Ubytovali jsme se za 21 Éček se s snídaní v pro mě již známém příjemném penzionu a kolem 14h jsme již vyrazili na první tůru. Nejprve ale bylo nutné popojet autem do nedalekého výchozího bodu zvaného Preiner Gscheid. Odtud jsme směřovali již pěšmo k naší první ferratě Reistalersteig. Výstup pod zajištěnou cestu byl docela únavný, počasí vcelku přálo - ani slunce ani déšť, prostě tak akorát, když se nechcete zpotit víc, než je nutné. Pro mé expediční kolegy byly zajištěné cesty něčím novým a mě dělalo radost, když jsem sledoval, jak jsou ze svého prvního výstupu nadšení. To jsem ještě netušil, kolik radosti jim způsobí další naplánované výpravy. Poměrně lehkou ferratou jsme se dostali na opuštěnou náhorní plošinu Raxu, nedaleko vrcholu Heukuppe (2007m.n.m.). Cesta nás vedla dál, příjemným klesáním ke kostelíku Raxkirchel vedle chaty Karl Ludwig-Haus. Docela silně foukalo a pobyt na náhorní plošině byl dost chladný. Ivča proto rychle odlovila zdejší kešku a po lehké svačině se pokračovalo zpět do údolí k autu. Cestou jsme ještě prohodili pár slov o místních terénkozách (kamzíci), které se vykrmovaly jen pár metrů od nás a pak už jsme nechali svá kolena trpět příkrým sešupem. Ale bylo nám dobře. Nálada suprová, příjemná únava. U parkoviště byl vhodný přístřešek, kde jsme si na vařiči ohřáli jídlo a sledovali jak v lehkém deštíku zdejší honáci stahují stádo krav z hor. Prostě co víc si přát.

Den druhý - akční

Na druhý den jsem měl v plánu výstup na nejvyšší horu Dolního Rakouska - Schneeberg (Sněžka) 2076 m.n.m. Jak to ale bývá, člověk míní, život mění. Po vydatné snídani jsme vyrazili autem směrem na Kaiserbrunn, což je tábořiště u silnice. Nevím jakým nedopatřením jsem si popletl tohle místo s cca 2,5 kilometru vzdáleným parkovištěm u chaty Weichtalhaus. A tak se stalo, že jsme nejprve mašírovali po silnici a já stále hledal Weichtalhaus, po cca půl kilometru už se mi to zdálo podezřelé, takže jsem naši jednotku vrátil a zkusili jsme postup po opačném břehu řeky . Zase jsme vesele mašírovali, dokud jsem nezjistil, že jsme vlastně zaparkovali o kus dřív. No nechtějte vědět ta slova z mých úst, která slyšelo údolí. No nic, nebyl čas, ptát se kdo je kdo. Navrhl jsem přebrodit řeku, vrátit se na silnici a k Weichtalhaus dojít pěšky. A jako navrhovatel této myšlenky jsem vyrazil do proudu první. Pomocí trekových holí jsem úspěšně dobrodil asi do poloviny toku, kde se můj úspěch zmenšoval se zvyšující se hladinou. Když jsem pochopil, že pouze vyhrnuté nohavice nestačí, bylo už trochu pozdě. Byl jsem tam po pás. Ale ne jen já, ale i mapa. No nic, čas na hrdinství vypršel. Vrátil jsem se ke břehu. Začali jsme hledat lepší místo k překonání toku, protože toho bohdá nebude aby česky ferratista z vody utíkal. Nakonec se nám všem skutečně podařilo překonat ledový tok. Já jediný ovšem musel pokračovat s mokrýma kalhotama, trenkama a mapou, jejíž stav neodpovídal našim potřebám. No, alespoň, že jsem měl s sebou náhradní ponožky.

Po tomto adrenalinovém a přiznejme i zábavném vystoupení jsme pokračovali k Weichtalhaus a od chaty již vzhůru ferratou Weichtalklamm. Tato cesta sice nenabízí skvostné výhledy, na druhou stranu je akční. Vede často velmi úzkým kaňonem, musíte se protahovat komínem proti proudu potoka, zdolávat několik žebříků. Jištění v podstatě není potřeba, helmy ovšem doporučuju. Po této kouzelně cestě jsme se dostali až k chatě Kienthaler. Zde jsme poprvé potkali víc turistů. No víc, to je silné slovo, prostě asi deset lidiček tam sedělo. Hned za chatou je skalní stěna, po které vede zajištěná cesta Turmstein. Jde o cca 36 metrů vysoký výstup, který v podstatě nikam nevede. Ale byla to výzva, protože se již jedná o těžší cestu. Vystrojili jsme se a trojice Tonda, Ivča a já jsme podnikli výstup. Zuzka si netroufla a čekala na nás dole. Výstup byl příjemný a na vrcholu nás čekal báječný výhled. Zuzka si dodala odvahu, a když jsme sestoupili k chatě, podnikl jsem s ní výstup ještě jednou. Tentokrát jsem s sebou vzal i fotoaparát. Když jsme se konečně všichni zase sešli u chaty, dali jsme si polévku místního chataře a následoval sestup zpět do údolí. K výstupu na Schneeberg nebylo dost času. Ale já nelitoval. Alespoň máme důvod vrátit se do Raxu ještě jednou. Na konci sestupu jsme překonali nám již dobře známou řeku podruhé. Tentokrát suchou nohou po mostě. Ivča mě ale vyhecovala, co kdybychom si ten most slanili? Jednalo se o výšku cca 15 metrů. Nakonec jsem se nechal přemluvit a jako kompromisní řešení jsem zvolil slanění bokem kolem skály a převisu. Ještě, že s sebou smékám to lano. Náš den se tedy zakončil dalším adrenalinovým dobrodružstvím, když jsme až do pološera slaňovali. Za tmy jsme pomocí čelovek uprašovali zpět k autu, kde jsme si uvařili večeři a těšili se na teplou sprchu na penzionu.

Den třetí - kritický a exponovaný

Třetí den bývá kritický. Měl jsem v plánu výstup ferratou Wildfahrte na náhorní plošinu a sestup ferratou Barenlochsteig. Ale plány jsou od toho aby se porušovaly. Autem jsem se zase posunuli, tentokrát do vesničky Hinternasswald, kde je hned u parkoviště důmyslně schovaná keška. Samozřejmě musela být odlovena. V chladném počasí s oblohou podmračenou jsme pak kráčeli údolím k pohoří Raxu. Cestou bylo jako vždy veselo a neunikla ani nedaleké keška. Výstup k ferratě zdál se být poněkud obtížný. Jak se totiž ukázalo než se vyjde k rozcestníku, odkud vedou již zmíněné zajištěné cesty, je potřeba absolvovat poměrně dlouhý zajištěný postup, jehož začátek je hned poměrně exponovaný a slabší povahy by s ním mohly mít problémy. My ovšem ne. Tohle bylo pravé adrenalinové nakopnutí. Na rozcestníku jsme se rozhodli pro cestu vpravo, tj. Wildfahrte a mě s přibývajícím časem a rychlostí, jakou jsme byli schopni na ferratě vyvinout, bylo čím dál jasnější, že plánovaná, rovněž náročnější ferrata dolů, dneska neklapne. Jenomže to vůbec nevadilo. Zvolená cesta byla vynikající. Poskytovala řadu krásných výhledů, náročnějších pasáží a míst k odpočinku. Byla prostě pohodová a vyplivla nás opět na náhorní plošině Raxu. Dali jsme pauzu. Kochali se krásou krajiny, která připomíná skotské pláně a já vymyslel nový sestup ferratou Gamsecksteig po jihozápadní stěně Raxu. A byla to věru dobrá volba. Podvečerní slunéčko si na nás totiž vzpomnělo a několikrát nás na stěně hřálo svými měkkými paprsky a já fotografoval. Co víc si může fotograf přát, než takové slunce. Gamsecksteig pro mě byla příjemným překvapením. Jde o velmi příjemnou cestu. Hodiny ale ubíhaly a bylo jasné, že k autu už půjdeme za tmy. Poslední kilometry vedly po pohodlné cestě, takže tam jsem obavy neměl, bylo ale nasnadě sestoupit nebezpečné úseky ještě za světla, což se nám v klidu podařilo. Za pomocí čelovek jsme pak sestupovali lesní pěšinou do údolí a plní dojmů se vraceli k autu. Vypili malého Jagermeistra a povečeřeli. Cestou do penzionu jsme si ještě koupili v restauraci pizzu do krabice na pokoj a naše spokojenost byla maximální.

Den čtvrtý - neplánovaný a poslední

Pochopil jsem jsem již druhý den, že moje plány vytvořené ještě doma, vezmou za své, takže mě nakonec nepřekvapilo, že poslední den proběhl úplně jinak než bylo v itineráři. Původně jsem chtěl nastoupit náročnou ferratu Hans-von-Haid-Steig, ale všichni jsme byli unavení, každého přece jen něco bolelo a do Brna jsme se potřebovali vrátit v rozumnou dobu. Improvizace ovšem ctí hasiče, a já snad neudělal hanbu. Rozhodli jsme se pro návštěvu nedalekého turistického centra Semmering, kam se lidé v zimě sjíždějí a naivně se domnívají, že tak poznají hory a pak jsme popojeli do Puchbergu, odkud vede vláček na svah Schneebergu. Jen pro zmínku: cestou odlovena další keška na místě s velmi příjemným výhledem. Potěšilo nás, že letáček na nádraží byl i v češtině (stejně jako webovky, které jsem odkazoval výše), bohužel časy odjezdů a příjezdů nás už tak moc nepotěšily. Prostě bychom se vrátili až příliš pozdě. A tak jsme si udělali procházku malebným městečkem, koupili si parádní zmrzku, poseděli na zahrádce kavárny a navzájem si ochutnávali koupené dortíky. Prostě bylo nám fajn.

A tím taky naše malá expedice skončila. Cesta domů už proběhla bez potíží a při filozofických diskuzích utekla velmi rychle.

Já se zase těším, až před sebou uvidím pohoří Raxu, ucítím vůni hor a vrátím se tam, kam patřím...