Úcta k životu

Jako by chyběla všeobecná úcta a respekt k přírodě. Jako bychom už nežili s pocitem, že příroda je něco cenného, nenahraditelného a nám blízkého. Odvrátili jsme se od ní a hledáme uspokojení v materiálním světě, který tvoříme. Člověk přestává chápat přírodu a její hodnoty, naivně se konejší myšlenkou pokroku a nechává se hnát neukojitelnou touhou neustále produkovat a tvořit stále větší zisk. Zcela ztrácíme kontakt s realitou, která není vyjádřená jedničkami a nulami a při tom je mnohem složitější. Příroda je natolik složitý systém že snad nikdy nebudeme schopni jej do posledního detailu pochopit a prozkoumat, a není ani důvod to dělat. Ztratili jsme se na cestě, která nás táhne, je to dálnice. Jenomže naše rychlost neodpovídá možnostem, jež tato planeta nabízí. Více jak zpětinásobení populace lidí na Zemi během jednoho století je alarmující. Přístup k přírodě, je krizí identity člověka, krizí naší svobody.

Filozof, Erazim Kohák říká, že základní odcizení je odcizení přírodě ve zcela konkrétním smyslu přírodního světa života, odcizení živým tvorům, rytmu dne a noci, životu ročních období. Člověk pak zneužívá a ničí přírodu proto, že se mu zcela zkušenostně stala něčím vzdáleným, cizím. A já musím souhlasit. Však se podívejme: svojí matce neubližujeme, protože ji známe od mala, máme ji rádi, máme k ní vztah, cit, máme s ní dobré zkušenosti. Již od miminka je dám vštěpováno, jak se k matce máme chovat. Ale úplně jsme zapomněli na svoji druhou matku – přírodu. Přestože i ona nám dává vše, co může, díky ní žijeme, nepěstuje se v mladých lidech pozitivní vztah k ní. Chybí cit, vůle poslouchat. Od mala jsou preferovány naprosto jiné hodnoty, je zdůrazňován jiný žebříček: uplácej pěknou bábovičku (proč proboha nemůže být škaredší než ta Honzíkova vedle?), musíš závod vyhrát (nestačí se jen pobavit a zúčastnit se?), musíš vydělávat co nejvíce peněz, mít nádherný byt, nejméně jedno auto, notebook, poslední model mobilního telefonu, značkové oblečení. Však si poslechněte, o čem se baví dnešní děti ve školách, co je pro mě důležité, resp. co jim je od mala slepě předhazováno, jako důležité. A tak už od mala ztrácí vrozenou úctu k životu. Při tom je to jeden ze základních etických kodexů, jež kdysi vyřkl Albert Schweitzer: „Dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit a omezovat.“ Jak prosté a jak účinné a při tom ve společnosti tak málo podporované. Jakmile ale jednou tuto úctu ke všemu živému pocítíte, jakmile z vás začne vyvěrat, najednou se objeví ohromný respekt před přírodou, která to všechno živé vytvořila, která to spravuje a opatruje. Máte chuť při každé příležitosti odejít pryč z města, posadit se na louku a uvědomovat si sebe sama, svoje skutečné bytí. Všechny ostatní hodnoty, jež jsem zmínil, najednou ustoupí kamsi do pozadí, ztratí svůj lesk ve světle zapadajícího slunce, jenž něžně hladí úrodné svahy pod vesničkou, jenž příjemně hřeje, uspává a přitom naplňuje vitalitou. A když na tváři navíc ucítíte chladný podzimní vánek, začnete si uvědomovat co je doopravdy čas a prostor a usmějete se, protože pochopíte, jaký život opravdu je. Slovy Alberta Schweitzera: „Jsem zbaven nevědomosti, která vládne světu. Jsem ze světa vykoupen. Skrze úctu k životu jsem uvržen do nepokoje, který svět nezná. Ale čerpám z ní také blaženost, jakou svět nemůže dát.“

Po takovém procitnutí vám některé problémy jiných začnou připadat legrační, triviální a zbytečné. Tím nechci říct, že žádné skutečné problémy člověk mít nemůže, tak to bohužel není. Přestanete se ale trápit pro spoustu věcí, které jiné lidi zužují. Možná se dá říct, že jste svobodnější, ale také zodpovědnější a smutnější při pohledu na stáda, která vás míjejí…