Loajalita k zemi

From S citem

Šel jsem se projít za město, za Vyškov, kamsi do polí po cestách, kudy auta většinou nejezdí. Vzal jsem fotoaparát a dva psy. Pes je báječné zvíře, kdo jej neměl, nekrmil, nepečoval o něj v nemoci i ve zdraví, kdo si s ním nehrál, nehladil jej, nikdy ten neuvěřitelný vztah, krásně nematematický, nematerialistický, netechnický a přece tak opravdový, nemůže pochopit. Je to důkaz, že existuje něco víc než jen karteziánský pohled na svět, který si současná společnost již před staletími naivně a hloupě osvojila a naprosto geniálně vyšlechtila z lidí stádo. Pes je výjimečné zvíře, inteligentní a citlivé, plné lásky. V dnešní době je přátelství člověka a psa, zvlášť ve městě, způsobem jak cítit přírodu. Pes je zvíře, i když jej lidé často polidštují, pořád je to zvíře a může nám tak připomínat co jsme my, a kam patříme. Ale to jsem trochu odbočil. Když se často takhle procházím, můžu v klidu přemýšlet a fotografovat. Tentokrát jsem šel mezi poli, a uvědomil si, jak důležitý pro nás tenhle obdělávaný kus země je. Máme přirozenou úctu k zaměstnavateli, nebo tomu říkejme respekt, loajalita. Zaměstnavatel nám dává peníze, vidíme je fakticky, na účtu, můžeme díky nim existovat. My mu jsme za to svým způsobem zavázáni a nechceme, aby se mu něco stalo. Kdo by nás pak živil? Tak se ptám, proč není stejná loajalita k zemi, která nás živí. Vždyť jen díky půdě, můžeme jíst.  A díky Zemi můžeme dýchat. Asi je to tím, že je to velmi velmi zprostředkované. Už si to ani neuvědomujeme. Bereme to jako samozřejmost. Když chceme brambory, prostě zajdeme do obchodu a koupíme pytel. Kdo si dnes uvědomuje, že vše co jíme, pochází ze země. Jen málokdo si čte, co je na obalu malým písmem napsáno, z čeho se naše jídlo skládá, a když už někdo tyto řádky očima projede, je to jen aby se ujistil, že po jídle neztloustne. Jakmile je v řetězci zprostředkování příliš článků, ztrácíme přehled, nevidíme začátek řetězu. A spolu s tím ztrácíme úctu a respekt. A proto je dobré chodit za město a tyhle samozřejmé věci si uvědomovat. Podívat se zase na začátek řetězu. Také tím se můžeme vyčlenit ze stáda…
Fotografie u článku jsem pořídil při zmíněné vycházce. Jaký příběh skrývá mrtvý hraboš na cestě? Vše kolem nás má svůj příběh.

PS: svoji společenskou degeneraci a stádovitost jsem si uvědomil, když jsem na jednom ze stromků, které se za městem vysazují četl nápis ACER PLATAN. Pod tíhou doby jsem hloupě v první chvíli četl první slovo anglicky po stylu známé společnosti vyrábějící elektroniku. Věřím, že podobnou chybu udělá víc lidí. Třeba jednou příjde  doba, kdy budeme ACER "hloupě" číst nejprve latinsky, pod vlivem názvu rostliny. Mimochodem jde o javor mléč.

 Not man apart