Přečetl jsem si knížku Joa Simpsona s názvem Temné stíny nad námi. Pro ty z vás, komu jméno Joe Simpson nic neříká, zkusím připomenout film uvedený pod českým jménem Pád do ticha, který je zpracováním skutečného příběhu. Joe tehdy jako pětadvacetiletý mladík podnikl se svým přítelem horolezecký výstup v Andách, při kterém byl těžce zraněn. Joe se pak sám čtyři dny plazil do základního tábora. Prokázal neuvěřitelnou vůli a odhodlání žít. Jeho příběh byl zfilmován a Joe o něm napsal i knihu. Po dvou letech léčení se ale na hory vrátil a svoje postřehy a zkušenosti líčí v dalších knihách. Snad díky svému zážitku, kdy byl skutečně na prahu smrti, či snad díky své hloubající povaze má jeho kniha Temné stíny nad námi více etický, než beletristický význam. Joe se zde zabývá problémem, který stále více zatěžuje nejvyšší horu světa – Everest. Základní tábory pod vrcholem se proměňují ve smetiště. Skutečné horolezce střídají komerční výpravy bez zkušeností, polepené cedulkami sponzorů. Kdo najde volného půl milionu korun a trochu odvahy, může si i u nás koupit cestu na Everest. Nejde již o ryzost stylu, kterým se hora zdolá. Nejde o vztah k přírodě o estetický zážitek, o zkušenosti a respekt k osmitisícovému gigantu. Jde o sponzory, komerci, fajfku na seznamu ctižádostivých dobrodruhů. Jenomže hory se neptají, kolik jsi zaplatil za cestu. Daň je někdy příliš vysoká a tak stále na svazích Everestu umírají turisté, opravdoví horolezci i šerpové. Otrlí návštevníci překračují mrtvá těla po cestě vzhůru. Těla, která nelze snést dolů nebo pohřbít. To vše Joe Simpson popisuje ve své zajímavé knize. Příval peněz, který mnohým umožní zažít to, co by mělo být výsledkem dlouholetých zkušeností a jiným doživotní hmotné zajištění, tak naprosto nerespektuje Himalájský klid. Ale není to jen problém Himalájí a není to problém jen horolezectví. Sport obecně začne smrdět, jakmile do něj přijdou peníze. Už dlouho tvrdím, že profesionální sport (ačkoliv to bohužel není reálné) se má zrušit a má zůstat čirou zábavou po práci. Dnes už je to naivní představa. Bohužel jsou to ale peníze, co nutí sportovce dopovat. Cyklistiku jsem přestal sledovat, protože ji považuji za pojízdnou farmaceutickou laboratoř. Fotbal mi přijde naprosto ujetý, když se za člověka co jen kope do kulatého nesmyslu, zaplatí desítky milionů a přitom si nedělám iluzi, jak jinak by se někteří fotbalisté dokázali uživit. Mnohým bych nesvěřil ani přepočítání drobných v našem malém prasátku. Kde pak je starořecký ideál rozvoje těla i ducha. Hokejové kluby se zase jmenují podle firem, a když sleduji tabulku, jde spíš o výpis z obchodního rejstříku než o kluby z českých měst. Motoristický sport je absurdním výsměchem životnímu prostředí a nenutí lidi ani přemýšlet o tom, že auty znečišťujeme vzduch. Proč se nezávodí s LPG? Neustále jde totiž o peníze. O peníze sponzorů, sázkových gigantů, státu, televizních společností, diváků. Svět je prostě absurdní místo, když na jedné straně zaplatí klub za metrosexuálního fotbalistu desítky milionů korun a na druhé straně planety se dětem vzdouvají bříška, protože nemají co jíst. Jenomže co oči nevidí, srdce nebolí. Hrdinou je atlet místo dobrovolníka v Keni. Nejhorší na tom je, že nám to už ani nepřijde divné, že jsme s tím prostě sžití. Naivně si myslíme, že železná opona padla, jenomže místo ní je tu klec, ale protože je ze zlata, nemáme tendenci ani chuť se podívat co je tam venku. A tak nás masmédia, stát a nadnárodní korporace neustále masírují a předhazují nám prostoduchou zábavu, cetky, elektronické nesmysly, značkové oblečení, nové a lepší holící strojky s počtem břitů, který se každý rok zvedá geometrickou řadou, vše podle hesla lidem „chléb a hry“ a ono to opravdu funguje. Bez peněz to dneska nejde, to je fakt, ale hodnotu přece nemají pouze peníze.
„Luxus bohatých je vykoupen bídou chudých“ Franz Kafka
Před pár dny jsme se vrátili z naší malé dovolené v Bílých Karpatech. Je to kout naší země, kde jsem dosud nebyl. Byl jsem proto zvědavý co nás čeká. Ubytovali jsme se v perfektním penzionu U Černého potoka v maličké obci Vápenky. A nejeli jsme sami. Dovolenou s námi trávila i Klea a Max, naši psí přátelé. Vzhledem k tomu, jaké bylo vedro jsme žádné urputné výlety nepodnikali a spíš jsme vyrazili do blízkého okolí. Podnikli jsme malé výlety kolem potoka, aby se psi mohli osvěžit. Projeli jsme autem okolí a prostě si užívali Bílo-karpatské krásy. Je to bohem zapomenutý kraj, ale lidé se zde o svoje domky umí starat a tak zde najdete spoustu krásných upravených domečků. Samozřejmě jsme pobyt spojili i s odlovem jedné jednoduché kešky kousek od penzionu. Kdo v Bílých Karpatech nebyl, určitě můžeme doporučit návštěvu. 
