Je to tak. Vyrazil jsem s přáteli letos potřetí a naposledy na ferraty do oblasti Raxu a Hohewandu. Dvoudenní akce se účastnil Martin a jeho brácha Ondra. S oběma jsem už letos na zajištěných cestách byl, takže jsem věděl, do čeho jdu, a že mě čeká jedině dobrá společnost. A přesně takhle jsem se chtěl s těmito horami rozloučit. Není totiž úplně jisté, jestli se do nich příští rok vrátím. Vyrazili jsme v sobotu kolem deváté z Brna a asi v jednu odpoledne jsme stáli pod stěnou Hohewandu, připraveni zdolat ferratu HTL-Steig. Je to jedna z místních nejtěžších cest. Hodnocení má KS6 (tj. maximum co může mít). V příručce se o ní píše, že je velmi obtížná a nástup spolu s dalšími úseky jsou zcela vyčerpávající (viz. Werner a Kürschner, Klettersteigatlas Alpy. Praha 2007.) To ve mně budilo značný respekt. Ale těšil jsem se. Byla to výzva. Navíc Martin i Ondra tu cestu už jednou lezli, takže jsem o ní už něco věděl. Počasí bylo naprosto luxusní a nad hlavami se nám vznášelo snad patnáct padákových křídel, startujících poblíž vyhlídky Skywalk na vrcholu Hohewandu (892 m.n.m.). Pár metrů od této vyhlídky také končí HTL-Steig.
Hned začátek cesty je opravdu výživný a kousek dokonce lehce převislý. Po pár metrech jsem byl už solidně zpocený. Celá trasa vyžadovala sílu paží a pro slabší povahy to opravdu nebylo. Místy exponované pasáže člověku vyhnaly adrenalin do krve. Byla to prostě paráda. Jsou to takové stavy, které se těžko popisují lidem, kteří je nikdy nezažili. Představa, že se člověk odevzdává cestě, kterou mu někdo nachystal do skály. Představa, že pokud by něco povolilo, následoval by pád z několika set metrů, nahání mráz. Současně mám vždy pocit, že jsem v takové chvíli o něco blíž svojí opravdové existenci, svému bytí. Hory prostě ve mně budí pocit pokory a respektu k něčemu většímu, než jsem já sám. A ty pocity, co mám na stěně, si snažím vzít s sebou. Snad proto jsou pro mě návraty do města tak těžké. HTL-Steig nebyl jen kus ocelového lana, které vede až nahoru. Je to výzva, odpověď i otázka a perfektní sportovní zážitek. Ještě štěstí, že jsem si vzal rukavice. I tak mám několik puchýřů, ale kluci na tom byli mnohem hůř. Martin dokonce v půlce ferraty musel přelepovat prsty náplastí, protože se mu trhaly puchýře, což je při lezení dost nepříjemné. Ale vylezli jsme. Co by ne. Na cestě jsme viděli i dvě ženy a já smekám. Na náhorní plošině Hohewandu bylo plno lidí. Někteří jen tak leželi a relaxovali pod odpoledním sluníčkem. Jiní zde slaňovali a další povykovali na své děti, jakmile se až příliš přiblížili k hraně skály. Volali na ně jmény, ke kterým Ondra jen poznamenal: „Kdybych se tak jmenoval tak skočím sám…“ Popravdě tvrdá němčina slovanskému uchu příliš nelahodí. My jsme se ale nahoře nezdržovali dlouho a po stezce sešli cca 30m zpět pod skálu, kde je další brutální ferrata Blutspur. I o ní se píše ve stejné knize, že je mimořádně náročná. Někde jsem snad četl, že fixní lano začíná schválně až kousek výš, aby to odradilo rádoby lezce. Nás to neodradilo. Podařilo se nám k lanu došplhat (už to mi dělalo problémy) a pak jsme pokračovali vzhůru. Šlo skutečně o velmi náročnou cestu a v jednom místě, kde byla potřeba vyklonit se do prostoru a prostě se spolehnout na ruce a lano, jsme se málem zasekli. Ale šlo jen o psychiku a to nás přece nemohlo zastavit. Nezastavilo. Další parádní sportovní adrenalinový zážitek. Z náhorní plošiny Hohewandu jsme se vrátili zpět k autu nám již známou jednoduchou ferratou Frauenluckensteig s komínem. Všude byla spousta lidí a my jen doufali, že večer se parkoviště pod skálou vyprázdní a my budeme mít na stanování klid. Bohužel někteří zůstali. A zvláště hluční Maďaři nám pili krev. V noci byla docela zima, ale ve vyhřátém spacáku pod stanem bylo přece jen dobře. Moc dobře. Ulehli jsme docela brzy, byli jsme unavení. Následovala drobná konverzace a pak už jen sladký spánek. Do jedné ráno. To jsme museli „jít s pískem“. Ještě že tak, jinak bych úplně zaspal tu krásu, co se odehrávala nad naším stanem. Nebe zářilo snad miliony hvězd. Nikde žádná rušivá světla jako ve městě. Kousek nad stěnou Hohewandu se rozléval zřejmě závoj mléčné dráhy. Skála vstřebávala světlo hvězd a jakoby svítila. Bylo to něco tak nádherného, že se mi nechtělo jít zpátky do stanu. Domluvil jsem se ale s Ondrou, že ráno vstaneme na východ slunce, abychom pořídili nějaké pěkné fotky. A tak se taky stalo. Vstávali jsme v šest, pořádně se oblékli a vyčkávali slunce. Jemné světlo už osvětlovalo údolí pod námi, kde se plazila podzimní mlha. Krávy na pastvě, která je jen dva kroky od stanu, polehávaly a čekaly s námi. Oranžový kotouč se pomalu dral přes opar nahoru, aby odvedl kus své denní práce. Jakmile se první paprsky slunce dotkly pastviny, krávy jakoby na rozkaz vstaly a začaly se pást. V ranních červánkách byla tráva zalita zlatým závojem. Všechno se probouzelo…i hluční Maďaři.
Po snídani jsme vyrazili do Puchbergu, do naší oblíbené kavárny. Spojili jsme příjemné s užitečným. Dali jsme si kafe a vykonali velkou potřebu na slušném záchodě. Jo to bylo fajn, dokud automat neusoudil, že už se v oné místnosti nic nehýbe a nezhasnul světla. Naštěstí se mi podařilo vystrčit ruku z kabinky a mávat v prostoru tak dlouho, dokud se senzor nesmiloval a nerožnul. Zajímavý zážitek.
Po kávě jsme popojeli do vesničky Schneebergdörfl za Puchbergem. Tady jsme zaparkovali a vyrazili po značce na úpatí Schneebergu. Cesta to byla vyčerpávající. Nejprve nepříjemný suťový chodník po něčem co svým sklonem připomínalo sjezdovku a pak další náročná pasáž po cestě Ober Herminensteig. Nešlo již o ferratu, ačkoliv zde byla kratičká pasáž zajištěná fixním lanem. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme na trase cca 4 kilometrů (mapových) nastoupali 1114 metrů výškových, je jasné, že nešlo o plážovou procházku. Byla to dřina a asi o to víc nás mrzel pohled, který se nám naskytl nahoře. Vystoupali jsme na vrchol Waxriegel (1888 m.n.m.) a všude plno lidí. Ale ne turistu, ne horolezců, ale lidí z města, oblečených jak do obchoďáku. Kolem pobíhali rozmazlení rakouští spratci a nějaká tlustá dáma si vypalovala cigaretu. A čím to? Kousek pod vrcholem je totiž konečná stanice místní zubačky, která se plazí z Puchbergu až do výšky 1800 metrů. Tak jsme mohli vidět jak k blízkému vrcholu Klosterwappen (2076m.n.m.), resp. k chatě pod ním, vede dálnice lidí. Komercionalizace hor dorazila i sem. Pohoří Hochschneeberg musí plakat, protože na rozdíl o vyšších hor, se nemůže bránit. Tak alespoň v zimě si snad dopřeje klidu a načerpá sílu. Cestou dolů jsme museli projít blázincem u konečné stanice. Byli tu lidé různí. Místní krojovaní s pohárky vína a hudebními nástroji, děti, důchodci, Japonci, kuřáci i nekuřáci, psi a taky turisti. Jen málokdo z nich zřejmě zdolal horu férově. Škoda. Jak jsem říkal na místě, do vlaku bych pustil jen důchodce, děti do 3 let, nemocné, postižené a těhotné. Ostatní ať si vylezou. Cest nahoru vede hned několik. Situace mi připomínala Praděd, který už dávno nemá kouzlo, protože na vrchol vede asfaltová cesta. Kam až zajdeme s pokořováním přírody? Copak nemáme špetku úcty a respektu? Zatímco naši předci se modlili k horám a vrcholům, my je chceme za každou cenu zdolávat. Každého věc…možná.
Sestup byl poměrně rychlý. Vrátili jsme se po žluté do Schneebergdörflu. Martin zvolil cestu podél železnice, aby ušetřil svá kolena při prudkém sestupu. Nabrali jsme jej proto autem v Puchbergu.
Co dodat závěrem. Raxy jsou krásnou oblastí. Na vrcholcích jde o dvoutisícové hory a jako takové se nesmí podcenit a musí se respektovat. Zaslouží si úctu tak jako všechny hory a je třeba poděkovat za báječné počasí, které nás celé dva dny provázelo. Krásnější rozloučení s turistickou sezónou si lze jen těžko představit. A děkuju svým kolegům spolubojovníkům, u kterých nalézám stejnou úctu k horám a příjemnou společnost.
Tak snad příští rok …
Krásný výlet, úchvatná příroda, nádherné fotky....
OdpovědětVymazatZdravim. m.