Myšlenka dne III

Myšlenka dne úzce souvisí s předchozím článkem - České hračky. Ale nejprve k myšlence samotné:

"...on totiž kapitalismus funguje, skutečnou otázkou je, zda funguje tak, jak bychom chtěli. Tedy zda produkuje výsledky, které jsou kompatibilní s naším etickým cítěním....příliš dlouho jsme se jako ekonomové snažli úměle oddělit etiku od ekonomie, v nějaké prazvláštní schizofrenii a snaze dostat ekonomii „mimo dobro a zlo“. To, že se ekonomie emancipovala od etiky, jsme brali jako pokrok a on to přitom byl úpadek."

To jsou slova Tomáše Sedláčka, velmi zajímavého ekonoma a filosofa, jenž přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií a aktuality na FSV UK a hostuje na dalších univerzitách. Je stipendistou Yale University.

A proč jsem v úvodu zmínil předchozí článek? V jeho druhé části jsem totiž jako příklad uvedl import česneku z 6000 kilometrů vzdálené Číny. Selská logika to nechápe ovšem ta ekonomická to podporuje. Ekonomie se skutečně po svých filozofických počátcích oddělila od etiky a jak říká Sedláček: "Naším
teoretickým vzorem, podle kterého jsme se snažili ekonomii postavit, byla fyzika, věda zabývající se mrtvými objekty..." A tak se stalo, že zřejmě všichni chápeme, že prodávat u nás čínský česnek je nesmysl, ale ekonomie to chápat neumí, nemá již totiž etický rozměr. Problém je v tom, že člověk s tímto rozměrem pracuje neustále.

Veškeré citace jsou z http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=14451

České hračky

Dnes jsme tak trochu náhodou zavítali do obchodu s dětským zbožím. Bylo tam snad vše: od dudlíků přes plyšové hračky až po modely. Prostě paráda. Uvažovali jsme, že bychom nějakou tu plyšovou hračku koupili. Chtěli jsme něco typicky českého: Ferdu mravence, včelí medvídky, Křemílka, krtečka nebo něco podobného. Jak jsme ale zjistili, tak všechny tyhle "české" hračky jsou vyrobeny v Číně. Nenašli jsme nic, co by bylo vyrobeno u nás. Nekoupili jsme nic (ale stejně se čínským hračkám zřejmě v budoucnu bohužel nevyhneme).

Doma jsem proto začal po internetu pátrat, jak je to s hračkami, které jsou opravdu české a u nás vyrobené. Takže pokud taky nechcete (nebo alespoň co nejméně) podporovat

- nezaměstnanost u nás a v Evropě

- neekologickou výrobu

- porušování lidských práv a degradaci zdraví pracujících (i dětí), tj. otrockou práci

podívejte se např. ZDE

Boj s čínskými výrobky je ale těžký. Ať zajdu kamkoliv, kouká na mě nějaká čínská nádhera. V Bille kousek od nás prodávají momentálně (a dlouhodobě) jen čínský česnek. A to si ještě dovolí tu drzost mít ve sloganu: "20 let čerstvosti v Česku". To by mě zajímalo co je na potravině putující cca 6000 kilometrů ještě čerstvé. Když si uvědomím jakou cestu musel urazit, jaké investice se musely pro jeho distribuci zahrnout do konečné ceny a jak je to celé nesmyslné, neekologické a nelogické, je mi z toho smutno. Ale mám tu možnost podívat se na štítek výrobku a vrátit jej do regálu.

Takže Čínu vracíme do regálu (pokud to jde)... A co Vy?

Imaginace

Není to přesně ta věc, která nám dnes chybí? Dívám se kolem a uvědomuju si neustálou snahu po dokonalosti. Nedávno jsem si pustil na počítači muziku a řekl si: „Sakryš, vždyť to není pořádná kvalita, nějaké repráčky v notebooku, občas v tom lupne.“ A pak mě napadlo. Proč pořád usilujeme o to nejlepší a nejdokonalejší. Neumíme být spokojení s tím, co máme? Není to tak dlouho co, si lidé museli vystačit s vinylovými deskami a s fotografiemi, jež by v dnešních měřítkách jen těžko uspěly, či filmy bez počítačových efektů. A ještě dřív nebylo nic z toho. Lidé jen četli, vyprávěli si historky, pohádky. A místo všemožných vizualizací, které dělají „práci“ za nás, používali vlastní imaginaci. Ano, museli, nic jiného jim nezbývalo.  Dnes už jsme zřejmě natolik pohodlní, že už ani vlastní představivost nechceme obtěžovat a raději si vše necháme naservírovat na stříbrném podnose až pod nos (zvuk dolby digital, fotky s maximální ostrostí, filmy s počítačovými efekty…). Ale je vidět, že někde je chyba, že ona honba za dokonalostí není to, po čem ve skutečnosti toužíme. A už vůbec to není to, co nás dovede trvale uspokojit. Takže se znovu můžeme setkat s vinylovými deskami, černobílou fotografií a čtením pohádek. Nedávno jsem se bavil v souvislosti s bydlením na venkově s jednou známou a ta mi řekla, že má ráda, když pracuje, když něco fyzicky dělá a nesedí třeba pasivně u počítače nebo televize, protože v tu chvíli má pocit, že opravdu žije a existuje. To se mi opravdu líbí, protože dnes jako bychom nechali vše ostatní dělat za nás. Jako bychom už ani vlastní imaginaci nechtěli nechat pracovat. A co by z nás potom zbylo? Jaký by to byl život? A byl by to vůbec ještě život, nebo jen přežívání, jakási perioda mezi narozením a smrtí?