Imaginace

Není to přesně ta věc, která nám dnes chybí? Dívám se kolem a uvědomuju si neustálou snahu po dokonalosti. Nedávno jsem si pustil na počítači muziku a řekl si: „Sakryš, vždyť to není pořádná kvalita, nějaké repráčky v notebooku, občas v tom lupne.“ A pak mě napadlo. Proč pořád usilujeme o to nejlepší a nejdokonalejší. Neumíme být spokojení s tím, co máme? Není to tak dlouho co, si lidé museli vystačit s vinylovými deskami a s fotografiemi, jež by v dnešních měřítkách jen těžko uspěly, či filmy bez počítačových efektů. A ještě dřív nebylo nic z toho. Lidé jen četli, vyprávěli si historky, pohádky. A místo všemožných vizualizací, které dělají „práci“ za nás, používali vlastní imaginaci. Ano, museli, nic jiného jim nezbývalo.  Dnes už jsme zřejmě natolik pohodlní, že už ani vlastní představivost nechceme obtěžovat a raději si vše necháme naservírovat na stříbrném podnose až pod nos (zvuk dolby digital, fotky s maximální ostrostí, filmy s počítačovými efekty…). Ale je vidět, že někde je chyba, že ona honba za dokonalostí není to, po čem ve skutečnosti toužíme. A už vůbec to není to, co nás dovede trvale uspokojit. Takže se znovu můžeme setkat s vinylovými deskami, černobílou fotografií a čtením pohádek. Nedávno jsem se bavil v souvislosti s bydlením na venkově s jednou známou a ta mi řekla, že má ráda, když pracuje, když něco fyzicky dělá a nesedí třeba pasivně u počítače nebo televize, protože v tu chvíli má pocit, že opravdu žije a existuje. To se mi opravdu líbí, protože dnes jako bychom nechali vše ostatní dělat za nás. Jako bychom už ani vlastní imaginaci nechtěli nechat pracovat. A co by z nás potom zbylo? Jaký by to byl život? A byl by to vůbec ještě život, nebo jen přežívání, jakási perioda mezi narozením a smrtí?