Poprvé na nohou

Adámek dnes poprvé sám vstal na nohy. Foto budiž důkazem.

Volejbal

Ivča dostala nabídku, které nemohla odolat. Zahrát si zase po delší době volejbal na takovém menším turnaji v Hlubočanech. Samozřejmě přijala a tak jsme strávili jeden den s Adámkem ve sportovní atmosféře. Adíkovi teda bylo celkem jedno co to ta máma provádí. Hlavně když měl plné bříško a mohl se kde vyspat. Fotografie dokumentuje jak Adík při turnaji spal. 

A co se týká Adámkových pokroků. Už se zdatně plazí. Nedávno překonal práh mezi obývákem a kuchyní. Byla to velká událost. Pořád zkoumá kde co leží a chvíli si nedá pokoj. Je to klučina. 

Ferraty. Tam, kde lišky dávají dobrou noc.

FOTOALBUM

Nadpis tohoto článku jsem myslel doslova. Ale k tomu se dostanu později.

Opět jsem našel trochu volna zavítat do Rakouska zdolat nějaké ferraty. Je to moje srdeční záležitost. Rád se tam vracím. Tentokrát ve společnosti Martina a Ondry. Chlapíků, se kterými jsem už nějakou tu cestu vylezl. Dobrá společnost. Ostatně dobrá společnost je základem dobrých zážitků. 

Měli jsme jen dva dny volna. Vyrazili jsme z Brna poměrně pozdě. Až někdy kolem poledne a směřovali do 200km vzdáleného Hohe Wandu. Oblasti, kde už jsem byl několikrát. Cílem bylo zdolat HTL ferratu. Jestli si dobře pamatuju a blog mi buď svědkem, tak už jsem ji lezl dvakrát. Je to docela těžká ferrata, ale když ji lezete potřetí, přece jen už to není takový problém. Opět to byl parádní zážitek, který jsme si zpestřili ještě výstupem krátké, ale obtížné cesty Blutspur. Opět nic nového, ale opět krása. Celý den se mi lezlo báječně. Cestou k autu jsme se potkali s kozorožci horskými, kteří jsou v této oblasti na lidi zvyklí a dovolí člověku přiblížit se až na dva, tři metry. Nicméně jejich statné rohy budí respekt. Když jsme se u auta dali dohromady, vyrazili jsem dál. Čekala nás 150 kilometrů dlouhá cesta k městečku Eisenerz, přesněji k jezeru Leopoldsteiner See. Martin totiž našel zajímavou ferratu na stěně přímo u tohoto jezera. Cesta do Eisenerz není příliš složitá. Rakouská dálniční síť nabízí pěkné svezení. Nicméně na dálnici byla mimořádná událost, takže jsme museli stát asi půl hodiny v koloně. Za zmínku stojí disciplinovanost rakouských řidičů, kteří automaticky umožňují průjezd vozidel záchranných složek. A vůbec klid na rakouských dálnicích a silnicích je inspirativní. Škoda, že u nás se s něčím takovým nesetkáme. 

K jezeru jsme dorazili už za tmy. Možná dobře, protože jsme hned neviděli v plné kráse stěnu, která na nás čeká. Ačkoliv jasná měsíční záře dávala tušit, co druhý den ráno uvidíme. Zakotvili jsme na prázdném asfaltovém parkovišti nedaleko jezera. Uvařili jsme si a ulehli pod širákem na asfalt. A tady už se dostávám k liškám zmíněným v nadpise. V Eisenerz nám před autem přeběhla liška, což bylo moje druhé setkání v životě s volně žijící živou liškou. To jsem ještě netušil, co bude dál. Když jsme si vařili večeři, úplně potichoučku  a nenápadně se k nám přiblížila další liška. Byla od nás cca 5 metrů. Evidentně hledala něco dobrého k snědku. Brzy se ale vyplašila a odešla. Naše poslední setkání s liškou bylo o pár hodin později, když už jsme leželi ve spacácích vedle auta. Měl jsem nutkání si odskočit. Tak rozepnu spacák, otočím se a koukám jak asi dva metry od nás obchází liška a čmuchá po zemi. Neuvěřitelný zážitek, který v rychlosti zdokumentoval Ondra na fotce. Jen Martin se poněkud vylekal, když se sám vzbudil a lišku měl kousek od hlavy. 

Ale pojďme dál. Ráno se nám stěna nedalekého vrcholu Hochblaser (1771 m.n.m.) ukázala v celé kráse. A musím přiznat, že budila respekt. Na této 860m vysoké stěně se nachází čtyřhodinová zajištěná cesta  Kaiser-Franz-Joseph s D obtížností. Nasnídali jsme se, popojeli autem k jezeru, kde je parkoviště, toalety a občerstvení a odtud už pěšky ke stěně. Je fajn, že cesta k začátku ferraty trvá asi jen 15 minut. Počasí přálo a jižní stěna dávala tušit, že nám bude pěkné horko. A to se také potvrdilo. 

Začátek ferraty byl dost náročný a měl jsem toho docela dost. Ruce byly ztuhlé z předchozího dne a málo spánku se zřejmě taky na výkonu podepsalo. Skutečně jsem po prvních metrech zvažoval, že využiju sestupový chodník, který je po první části stěny k dispozici. Pak už není cesta zpět. Naštěstí jsem se rozehřál, ruce se rozběhly a  pak už to docela šlo. Výstup byl ale náročný. Začali jsme v 9,30 a ve 13,20 jsme byli nahoře. Stěna nabízela jen několik málo míst, kde se dalo ukrýt před ostrým sluncem. Byla to pořádná opíkačka a oficiální upozornění, které doporučuje mít min. 2 litry vody s sebou se ukázalo být opodstatněné. Naštěstí jsme měli vody dost. Tahle ferrata je skutečně pěkná. Člověk si mákne, nabízí spoustu krásných exponovaných pasáží. Vyžaduje sílu v rukou a svojí délkou předčí cesty v Raxech nebo Hohe Wandu. Navíc nahoře nabízí bonus v podobě lanového přemostění skalní trhliny. Není nutné tuto cestu absolvovat, ale kdo by si nechtěl zkusit jít po laně nad propastí? Prostě paráda. Bohužel jsme už neměli dost času, abychom absolvovali ještě nedalekou obtížnou, ale krátkou ferratu Rosslochhohlen. Utrpením byla cesta k autu. Velmi krkolomný sestup byl náročný a místy trochu nebezpečný a vzhledem k únavě bylo potřeba mít se na pozoru. Ale nakonec se podařilo asi po hodině a půl bezpečně sestoupit. Okoupali jsme se v řece, která vytéká z krásného jezera Leopoldsteiner See. Po takovém dni byla koupel v řece naprosto úžasná a před 350km dlouhou cestou k domovu byla hotovým darem. 

Co říct na závěr. Naprosto skvěle strávené dva dny. Děkuji svým kolegům, že jsem s nimi mohl strávit tyto dva báječné dny plné zábavy a sportu. 

Tak snad zase příští rok...