Přestože jsem se nenarodil v Brně a moje kořeny sahají pod horské svahy Jeseníků (čímž se zřejmě vysvětluje moje averze k brněnskému hantecu), nemůžu tvrdit, že bych byl kluk z venkova. Spíš naopak. Třicet let panelákového bydlení mě suverénně zařadilo mezi měšťáky. Naučil jsem se jak zatopit v bytě, jak poslouchat sousedy přes papundeklové bytové jádro nebo jak se vyhýbat opilým partičkám ve večerních stínech sídliště. A díky těmto letitým zkušenostem, které jak jsem třicetiletým bádáním pochopil, pranic nevypovídají o podstatě mého bytí, dozrála v hlavě myšlenka vskutku revoluční. Skoro by se dala srovnat s kopernikovským obratem. Pokud nejsem šťastný ve městě, musím být šťastný mimo město. Důkazem budiž moje stálé útěky do rakouských hor a českých luhů a hájů. V centru Brna jsem byl tak dávno, že bych tam mohl s trochou nadsázky i zabloudit. MHD je pro mě sprosté slovo a další městské vymoženosti mě vskutku nenadchly. A tak se stalo, že po roce hledání a špekulování jsme snad už konečně našli místo, kde se moje duše uklidní a usadí. Je to na venkově. Za Brnem, blízko stromů, blízko polí a remízků. Nechci už sušit prádlo na balkoně, nechci mít strach pustit Adámka na dětské hřiště samotného. Nechci aby měl Adámek blíž k parkovišti, než ke stromům. Nechci aby si nevážil manuální lidské práce. A tohle všechno nabízí venkov. Já vím, je to mnohem méně romantické než se zdá a mnohem víc tvrdší než si myslím. A právě proto se tam těším. Vidím jak Adámek běhá po zahradě a blbne s Kleou. Vidím, jak leze po stromě a roztrhne si kalhoty. Jéje, máma ho požene. Ale pak ho stejně pohladí po vláskách a utře mu ušmudlané čelo od hlíny. Vidím jak se učí štípat dříví a vidím jak pomáhá své mámě sázet zeleninu, kterou pak bude jíst. Tohle všechno já vidím. To je můj...to je náš sen. Snad už brzy se stane skutečností. Držte nám pěsti.
