Přestože jsem se nenarodil v Brně a moje kořeny sahají pod horské svahy Jeseníků (čímž se zřejmě vysvětluje moje averze k brněnskému hantecu), nemůžu tvrdit, že bych byl kluk z venkova. Spíš naopak. Třicet let panelákového bydlení mě suverénně zařadilo mezi měšťáky. Naučil jsem se jak zatopit v bytě, jak poslouchat sousedy přes papundeklové bytové jádro nebo jak se vyhýbat opilým partičkám ve večerních stínech sídliště. A díky těmto letitým zkušenostem, které jak jsem třicetiletým bádáním pochopil, pranic nevypovídají o podstatě mého bytí, dozrála v hlavě myšlenka vskutku revoluční. Skoro by se dala srovnat s kopernikovským obratem. Pokud nejsem šťastný ve městě, musím být šťastný mimo město. Důkazem budiž moje stálé útěky do rakouských hor a českých luhů a hájů. V centru Brna jsem byl tak dávno, že bych tam mohl s trochou nadsázky i zabloudit. MHD je pro mě sprosté slovo a další městské vymoženosti mě vskutku nenadchly. A tak se stalo, že po roce hledání a špekulování jsme snad už konečně našli místo, kde se moje duše uklidní a usadí. Je to na venkově. Za Brnem, blízko stromů, blízko polí a remízků. Nechci už sušit prádlo na balkoně, nechci mít strach pustit Adámka na dětské hřiště samotného. Nechci aby měl Adámek blíž k parkovišti, než ke stromům. Nechci aby si nevážil manuální lidské práce. A tohle všechno nabízí venkov. Já vím, je to mnohem méně romantické než se zdá a mnohem víc tvrdší než si myslím. A právě proto se tam těším. Vidím jak Adámek běhá po zahradě a blbne s Kleou. Vidím, jak leze po stromě a roztrhne si kalhoty. Jéje, máma ho požene. Ale pak ho stejně pohladí po vláskách a utře mu ušmudlané čelo od hlíny. Vidím jak se učí štípat dříví a vidím jak pomáhá své mámě sázet zeleninu, kterou pak bude jíst. Tohle všechno já vidím. To je můj...to je náš sen. Snad už brzy se stane skutečností. Držte nám pěsti.
Žádné komentáře:
Okomentovat