Zimní marmeláda

Ivča dnes uvařila novou marmeládu. Protože nám na zahradě rostou mišpule, pár jsme si jich odpoledne natrhali. Ivča z nich udělala několik sklenic marmelády a vypadá (a chutná) to moc dobře. 

Je fajn, udělat si v zimě vlastní marmošku.

Takže návštěvy těšte se :-)

PF 2014

Pečení

Napadl první sníh. V kotli hučí oheň a předvánoční atmosféra pomalu přichází. Ivča a Adámek se dali do pečení perníku.  Šlo jim to výborně.

Fotoalba Chipoliny

Založili jsme nové fotoalbum Ivča, Jarda a Klea.

Aktuálně se tedy doplňují tato fotoalba:

Adámek 2-x roky, kde budou fotky především a jen Adíka.
Adámek s rodinou a kamarády je fotoalbum, kde je Adámek ve společnosti přátel a rodiny.
Ivča, Jarda a Klea obsahuje fotky z našich akcí.
Adámek BaW jsou černobílé fotky Adíka. Album se pomalu doplňuje.

Odkazy na funkční galerie najdete v pravém sloupci.
Když rozkliknete galerii, vlevo nahoře je možnost "Všechny fotky" a tím se vám ukáže celé fotoalbum.

Adámek oslavil 2. narozeniny

Dnes má náš prcek druhé narozeniny. Je to už dva roky, co kouká a poznává tenhle svět, na který chtěl přijít stůj co stůj.
Jako by to bylo včera, kdy jsem procházel chodbami motolské nemocnice a rozesílal příbuzným a kamarádům zprávy o Adámkově narození.
Následující týdny přitom byly tak náročné, že dnes už mám šedé vousy a zbytek vlasů. Vzpomínky, které asi nikdy nezmizí a jakoby s časem, který trávím s Adámkem a jsem víc a víc tatínkem, jakoby to byly vzpomínky bolestnější.

Včera měl Adámek rodinnou oslavu. Dostal moc a moc dárků, že Ježíšek bude mít plno práce, aby byl lepší. Největší úspěch měl dětský ponk s nářadím. Adámek prostě miluje zatloukání, řezání, vrtání a šroubování.

Děkujeme všem za dárky a přání...

Tady najdete fotoalbum z narozenin.
Od dnešního dne končí fotoalbum Adámek 0-2 roky a zakládáme nové.

V ZOO

Včera jsme navštívili brněnské ZOO. A s námi šla i Maruška a Tom. Parádně strávený den. Cestou domů Adámek v autě usnul a spal asi od šesti hodin až do rána. Tak ho návštěva zvířátek zmohla.

Fotky najdete v Adámkově fotoalbu a také v jeho albu, kde je s rodinou a kamarády.

Návštěva letiště

Adámek se poprvé v životě podíval na letiště a seděl v letadle. Moc se mu to líbilo.

Adámkovo černobílé album

Adámkovo ČB album

Adámek v akci

První topení

No a je to tady. Topná sezóna začala a my jsme poprvé zkusili zatopit v kotli na tuhá paliva. Do teď jsme využívali jen plyn. Jenomže komín máme opravený a zatím je také čím topit. Takže nová doba. V kotelně to hučí a topení valí jak vzteklý. Dneska bude teplo. Normálně existujeme mezi 19 a 20 stupni. Dnes už je tu 21 a myslím, že šou ještě nekončí.

Viva il calore...

Dovolená v Beskydech

Konečně jsem našel chvíli času a trochu energie napsat pár vět k naší dovolené v Beskydech. Spíš bych ji mohl označit za mikro-dovolenou, protože to byl vlastně jen prodloužený víkend.

Našel jsem ubytování přes internet ve Valašské Senici. Je to obec nedaleko hranic se Slovenskem a pro naše třídenní povyražení se toto místo zdálo být dobré. A bylo.
Ubytovali jsme se v novostavbě, kde je část vyhrazena jako privát se vším všudy - kuchyňka, koupelna a ložnice. Naprosto dostačující. Navíc paní majitelka měla jen o málo starší dceru než je Adík, takže slovo dalo slovo.

První den jsme se v částečném doprovodu paní majitelky a její dcerky zašli podívat na nedaleký výběh srnek. Adík byl nadšený, když Ivča jednu z nich krmila z ruky.

Druhý den byl náročnější. Vybral jsem menší túru na nedaleké skály. Naši trasu můžete vidět na mapě. Ušli jsme asi 14 kilometrů. Adík šel chvíli sám a chvíli jsem ho nesl v krosničce. Když kolem poledne usnul, udělali jsme si asi dvě hodinky pauzu na louce s výhledem na skály a počkali, až se probudí. Na pokoj jsme se vrátili až v podvečer a docela unavení. Pěkná procházka.

Poslední den jsme se už moc nezdržovali. Znovu jsme navštívili srnky a pak směr domů. Bohužel se stalo, že Ivča cestou ztratila pěněženku, kde měla samozřejmě i kupu dokladů. No nic moc.
Když si začala vyřizovat nové, přišel balíček s její peněženkou i penězmi. Dobří lidé ještě žijí.

Děkujeme pane Jaroslave Mudráku ze Slavičína. Něco Vám posíláme na oplátku :-)

Ferraty...

FOTOALBUM

 Letošní ferraty byly trochu jiné než ty předchozí.

Jeli jsme jinam, dál. Jeli jsme v trošku jiné sestavě. Ale jeli jsme se bavit a to se povedlo.

Báječná dvojice mých přátel mě doprovodila po létem prohřátých rakouských skalách. Báječné tři dny v roce.

Vyrazili jsme na cestu bohužel později než jsme chtěli a tak se stalo, že jsme do cíle dorazili až kolem sedmé hodiny večer. Cílem bylo městečko Altausee asi 15 kilometrů severovýchodně od Hallstattu. Vlastně abych byl úplně přesný, chtěli jsme vylézt ferratu na Loser, což je kopec tyčící se nad městečkem a jemu přiléhajícím jezerem. 

Trošku nás překvapilo vybírání mýta na silnici vedoucí od obce nahoru na úpatí hory. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, jsme se jen prošli po okolí a v nadmořské výšce cca 1500 metrů jsme na

parkovišti založili „tábor“. 

Nádhera. Těžko se to popisuje. Teplé letní podvečení sluníčko hřálo. V dálce se tyčil zasněžený masiv Dachsteinu a nad námi skalisko Loseru. Usínající sluneční paprsky mu již hladily ostré stěny před usnutím. Dali jsme si kávu a meloun, uvelebili se na asfaltu, klábosili o nesmyslech a bylo nám fajn. Byli jsme tady. Daleko od starostí, veselí a plní očekávání.

V noci nás tak jako na poslední výpravě opět zaskočila liška, která se chtěla podívat, co jsme nechali u auta za zbytky. Dlouho jsme pak ještě nemohli usnout, ale nakonec se povedlo a pozorujíc nebe plné hvězd nad hlavou se mi pomalu zavíraly oči.

Ráno nás slunce přivítalo do krásného dne. Všechno bylo cítit energií, silou, létem. Posnídali jsme a vyrazili k ferratě, která je jen kousek od parkoviště. Po sice krátkém, ale o to víc náročném výstupu k začátku zajištěné cesty, jsme konečně nasadili ferratovou výbavu a vyrazili na stěnu.

Paráda. Těžko popsat lidem, co nikdy nebyli na skále, jaké to je. Je to totiž báječné. Výška, ptáci, slunce, krajina. Všechno to zapadá do mozaiky úžasných zážitků. Pěkná zajištěná cesta s několika náročnějšími pasážemi nás poměrně rychle dovedla na vrchol. Poseděli jsme, najedli se a mezi dalšími turisty sestupovali zpět k autu. Vzhledem k délce ferraty jsme měli možnost stihnout ještě druhou zajištěnou cestu. Vytipována byla vzhledem k délce ta, jenž vede nad Hallstattem.

Popojeli jsme autem k nedaleké řece, kde jsme se okoupali v křišťálově čisté a ledové vodě a pokračovali k Hallstattu. Počasí přálo, vlastně to je slabé slovo. Bylo ukrutné vedro. Tak jsme zastavili v Hallstattu u pláže jezera, které přiléhá k městečku a okoupali se znovu. Bylo to úžasné. Nádherný odpočinek. Ale chtěli jsme ještě stihnout již zmíněnou ferratu.

Auto jsme zaparkovali na placeném parkovišti nedaleko nástupní stanice lanové dráhy a poměrně rychle se přemístili k nástupu zajištěné cesty. Byla fajn. Žebřík ukotvený v jednom převisu nabízel výborný adrenalinový zážitek. Pot z nás tekl po kapkách a my byli rádi, že jsme konečně nahoře u konečné lanovky. Nyní nás už čekal jen sestup a odpočinek.

Vrátili jsme se k autu, pobrali pár věci a odešli se vykoupat do jezera. Unavení jsme pak zabrousili do městečka, kde jsme si dali hnusné pivo a lepší kafe. Hallstatt je pěkné městečko sevřené okolními kopci. Určitě stojí za návštěvu.

K spánku jsme se uložili na břehu jezera kousek za Hallstattem. V noci však přišel silný vítr a pak lehký déšť. K tomu moje žaludeční nevolnost. Parádní kombinace. Chvíli jsme přečkali v autě, ale nakonec se počasí umoudřilo a mohli jsme opět zalehnout pod širák a v klidu usnout.

Ráno jsme vylezli ze spacáků do dalšího slunečného dne. Posnídali jsme, okoupali se a vyrazili k ferratě zvané Postalmklamm, která leží severozápadně od Hallstattu nedaleko Stroblu.

Tahle zajištěná cesta je fakt suprová. Na rozdíl od jiných nevede na žádný vrchol, ale většinu její délky lezete po stěnách kaňonu. Pod vámi buble voda a spadnout tam by byl asi trošku fičák. Co ale dělá tuhle cestu originální je druh překážek, které musíte překonat. V podstatě to připomíná lanové centrum. Hned na úvod vás čeká lanový most. A radím vám stoupejte  pěkně doprostřed těch prkének, páč jinak se vám to hooodně rozhoupe. Pak se vám začnou třepat vanilky a je zle.

Dále jsou na cestě různé traverzy po stěnách kaňonu a několikrát jej křižujete po lanech a jednom mostku. Prostě něco úžasného, ale taky únavného. A když už si myslíte, že je vše za vámi, projdete lesem a před vámi se ukáže stěna, kterou musíte překonat a říkáte si: Tahle cesta stojí za to. Máte možnost volit variantu obtížnosti D nebo těžší. Případně lze stěnu zleva obejít po cestičce.  My si vybrali D. Těžší varianta připomínala hromosvod, který někdo připevnil ke skále. Byli jsme unavení takže D vypadalo dobře. Nicméně to bylo velmi slušné D. A tak tento parádní závěr, kdy lezete po skále a míjíte koruny stromů, ukončil naše letošní putování.

Sestoupili jsme k autu. Popojeli k Wolfgangsee a naposledy se okoupali. Potom už nás čekala jen dlouhá cesta domů, kam jsem dorazil o půl dvanácte v noci.

Další ferratová výprava je za mnou. Zůstaly báječné vzpomínky. A ty už mi nikdo nevezme. Díky přátelům, kteří jeli se mnou. A díky horám, že nás nechali škrábat se po jejich úbočích. Tak zase příště…

 

Adík a bublinky

Kvalita videa sice nic moc, ale stejně...

Adámek poprvé na kole, domácí marmoška a rande na stromě

Dneska byl den plný akcí. Dopoledne jsme vyrazili poprve všichni tři společně na kolo. Adámek jel ve své nové cyklosedačce a zdálo se, že mu to vyhovuje víc, než propocenému tatínkovi. Jeli jsme k babičce přes kopec. Přesněji něco přes osm kiláků tam a osm zpět.Cestou se stihla Ivča vybourat, takže vyzkoušela přilbu. Ale nebylo to naštěstí nic hrozného. Pád do měkého. Adámek při jízdě domů v sedačce usnul. Byl ale vzhůru, když vyzkoušel první jízdu v padesátce z kopce na kole :-) Podle toho jak ztichnul bych řekl, že pocítil respekt. Když už né ke svému otci, tak alespoň k tomu divokému přístroji, který ho žene dolů.

Aby těch pemiér nebylo málo, Ivča se vrhla do výroby domácí marmelády. Udělala několik sklenic výborné jahodové marmošky. A že je výborná se už ví, páč jsme neodolali a jednu před chvílí načli.

No a když Adík usnul, znaven po celodenní aktivitě, vyšplhali jsme s Ivčou na rande na třešeň. 

Řeknu Vám: moc příjemný podvečer.

Adík v černobílé

Založili jsme fotoalbum, kde budou Adámkovy fotky jen v černobílé (nebo skoro černobílé) podobě. Odkaz na něj bude trvale v pravém sloupci.

Adámek BaW

První plody

Léto klepe na dveře, ikdyž teploty spíš říkají, že už šlo dál. Na zahradě máme první plody. Kromě pažitky jsme si dopřáli i cibulku. Konečně naše vlastní, nekupovaná. Ivča natrhala třešně a slavnostně upekla první bublaninu z našich plodů.
Mám radost. Jsou to maličkosti, ale mám radost. Jen kdyby to děsné horko polevilo...

EDIT 21:20: Tak už se dá konečně vyjít ven. Zalil jsem naši pidizahrádku a vylezl na třešeň. Moc dóóóóbrá večeře. Uvidíme co na to řekne pívo v mém žaludku :-)

Odpočinek

 Bylo později odpoledne. Sluníčko krásně hřálo. Nebe bez mráčků. Lehnul jsem si na zahradě pod strom. Schoval jsem se do stínu koruny stromu a koukal do nebe. Sledoval jsem jak se vlní lístky stromu ve svěžím vánku. V ruce jsem měl skleničku růžového vína a vedle mě ležela Klea, naše stafordí princezna.
Takhle nějak si představuju odpočinek. Trošku to kazila hudba nedalekých kolotočů z návsi, ale i to k venkovu patří.
Pak jsem s kolemjdoucí sousedkou, pamětnicí prohodil několik vět o bylinkách, venkovu, životu a panu Kyliánovi, kterému se kdysi stalo neštěstí.
No není to kouzelné?
A když tady teď píšu, koukám z okna, jak pomalu zapadající slunce hladí poslední kousky zahrady. Stín se natahuje, až pohltí všechny stromy a trávu a zahrada půjde spát. A já si dám skleničku...

Ohlédnutí...

Trošku s nostalgií vkládáme video z Adíkova "mládí" :-) 

Tentokrát zaznamenává jeho první ochutnávku příkrmu.

Život na venkově

Život na venkově je pro mě velká změna. Po třiceti letech panelákového králíkování jsem poznal další rozměr existence.
Samotná myšlenka, že bydlíme v domě, který někdo před desítkami let postavil cihlu po cihle a dům pořád stojí, napříč historií, počasí a spodní vodě, je pro mě fascinující. Ano, asi mi stačí málo.
Když sjedu cestou z práce z hlavní silnice a mezi zeleno-žlutými poli kličkuji vstříc domovu, chápu jak se asi kochal pan doktor. A stejně tak ráno, když sluníčko teprve ochutná orosené louky a kříž u silnice se vyloupne do nového dne, je mi hej.
Příjdu domů. Nechám mobil mobilem a jdu na zahradu. Posekat trávu, zkusit obrátit trošku sena pro králíka, nebo se jen tak projít mezi stromy, jejichž zelené koruny už nabízí příjemný stín. A pak si sednout nahoře na zahradě do trávy a kouknout se, jak se na opačné straně údolí pasou ovečky, co chtít víc?
Adámek snad takový život bude mít už odmala a co nejdéle. Vlastně to záleží hlavně na nás. Aby si uvědomil cenu zeleniny, kterou jsme zaseli, a o kterou se musíme starat. Aby poznal z čeho jsou mozoly, když seká dřevo. Aby žil s přírodou a ne vedle ní...

Jaro je tu

Konečně...
Zahrada kvete a Adík běhá venku. Paráda...

Odpoledne na zahradě

Dnes bylo konečně cítit jaro. Vrátil jsem se z práce docela brzy a venku zářilo slunce a teploměr se šplhal do výšky, v jaké už měsíce nebyl. Šlo se na zahradu.
A zase jsme udělali kus práce. Ivča nachystala několík otýpek dřeva, ohraničili jsme si připravované políčko, aby do něj nemohla běhat Klea a rozhrabali první krtince.
Při tom všem kolem pochodoval Adík a bylo vidět, že ho to náramně baví. Určitě víc jak doma. Všechno studoval a capkal do kopce kam to jen šlo. Několikrát spadl, ale bez pláče. Nicméně když jsme šli domů, byl báječně ušmudlaný. Správný venkovský klučina.

Sáňkování

Tak zase napadlo. Zítra jsou Velikonoce a venku kupa sněhu. Vzali jsme staré sáně, co jsme našli na půdě (už jsme o tom psali) a vylezli na zahradě na kopec. Adámek měl premiéru v sáňkování. Pěkně pištěl a my máme tři krátká videa.

 

 

 

První péče o zahradu

O víkendu přijela na návštěvu rodinka a moc nám pomohla. Bylo to takové pracovní setkání. Mimo jiné jsme prořezali stromy v celé zahradě a teď připravujeme dřevo na opíkačky a posezení u ohniště. Mám moc dobrý pocit, že už se dá jít na zahradu, a že se něco konečně děje. Včera jsme si udělali na ohništi první malý ohýnek. Klea vesele běhala kolem. Adámek se motal do provázku, kterým Ivča svazovala otýpky na topení a bylo to prostě fajn. Je mi jasné, že se zahradou bude dost práce. Jsem asi trošku ujetej, ale těším se na to.
A těším se na plody, které přinese. Těším se na vlastní jablka, hrušky, švestky, maliny, třešně a meruňky.
Takže děkuju všem brigádníkům, co nám o víkendu pomohli.

Adámek má nový sestřih

Jak je asi patrné z nadpisu, trošku jsme Adíkovi změnili sestřih. Měl už dlouhé háro, takže přišel na řadu strojek. Ustřihnuté vlásky jsme samozřejmě schovali do památeční knihy. Adík z téhle akce evidentně nadšený nebyl, ale co se dá dělat.

A několik nových fotek s kratším sestřihem najdete v našem albu.

Chipoliny na Facebooku

Ano ano. Je to tady. Stalo se to, čeho jsem se obával.
Chipoliny vstoupil pod svým jménem na Facebook. Zjistil jsem, že některé plody mojí práce jsou na sociální síti diskutovány, takže svůj vstup na Facebook přikládám především práci.
Snad trochu výmluva, každopádně jsem tam. Takže hurá do mě....

Valentýnské stravování

Ačkoliv Valentýna neslavíme, čekalo mě na stole milé srdeční překvapení. Ale ani já jsem nezůstal pozadu a na stole přistála kytička.

Adámek leze na Mont Everest

Přišel k nám krteček s beruškou

Ivča se rozhodla, že dětský pokoj musí vypadat jako dětský pokoj. Ale ne tak, že koupíme spoustu dětských věcí, ale tak, že ho sami vyzdobíme. Chopila se toho, myslím si, velmi úspěšně. Posuďte sami.

Malování jí zabralo několik dní, ale vysledek je super. A Adík koukal jak puk :-)

Neděle na půdě :o)

V neděli se údajně nic nedělá, ale u nás tohle rčení neplatí. Protože jsme oba velmi zvědaví, neděle neneděle, rozhodli jsme se, že prozkoumáme, co že to máme za poklady na půdě našeho domu.

„Vyfásla“ jsem žebřík (podotýkám, že ne zrovna v perfektním stavu), rukavice a šupky dupky nahoru. Na druhé půdě, máme celkem čtyři, jsem ulovila jen džbán, který poslouží jako květináč. Zato třetí půda ukrývala mnohem lepší poklad. Sáně. Nevíme, jak jsou staré, asi hodně. Chce to pár kosmetických úprav, ale máme z nich ohromnou radost. A nejvíce si je snad užije Adámek.