Bylo později odpoledne. Sluníčko krásně hřálo. Nebe bez mráčků. Lehnul jsem si na zahradě pod strom. Schoval jsem se do stínu koruny stromu a koukal do nebe. Sledoval jsem jak se vlní lístky stromu ve svěžím vánku. V ruce jsem měl skleničku růžového vína a vedle mě ležela Klea, naše stafordí princezna.
Takhle nějak si představuju odpočinek. Trošku to kazila hudba nedalekých kolotočů z návsi, ale i to k venkovu patří.
Pak jsem s kolemjdoucí sousedkou, pamětnicí prohodil několik vět o bylinkách, venkovu, životu a panu Kyliánovi, kterému se kdysi stalo neštěstí.
No není to kouzelné?
A když tady teď píšu, koukám z okna, jak pomalu zapadající slunce hladí poslední kousky zahrady. Stín se natahuje, až pohltí všechny stromy a trávu a zahrada půjde spát. A já si dám skleničku...
Žádné komentáře:
Okomentovat