FOTOALBUM
Letošní ferraty byly trochu jiné než ty předchozí.
Jeli jsme jinam, dál. Jeli jsme v trošku jiné sestavě.
Ale jeli jsme se bavit a to se povedlo.
Báječná dvojice mých přátel mě doprovodila po létem
prohřátých rakouských skalách. Báječné tři dny v roce.
Vyrazili jsme na cestu bohužel později než jsme chtěli a tak
se stalo, že jsme do cíle dorazili až kolem sedmé hodiny večer. Cílem bylo
městečko Altausee asi 15
kilometrů severovýchodně od Hallstattu. Vlastně abych
byl úplně přesný, chtěli jsme vylézt ferratu na Loser, což je kopec tyčící se
nad městečkem a jemu přiléhajícím jezerem.
Trošku nás překvapilo vybírání mýta na silnici vedoucí od
obce nahoru na úpatí hory. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, jsme se jen
prošli po okolí a v nadmořské výšce cca 1500 metrů jsme na
parkovišti založili „tábor“.
Nádhera. Těžko se to popisuje. Teplé letní podvečení
sluníčko hřálo. V dálce se tyčil zasněžený masiv Dachsteinu a nad námi
skalisko Loseru. Usínající sluneční paprsky mu již hladily ostré stěny před
usnutím. Dali jsme si kávu a meloun, uvelebili se na asfaltu, klábosili o
nesmyslech a bylo nám fajn. Byli jsme tady. Daleko od starostí, veselí a plní
očekávání.
V noci nás tak jako na poslední výpravě opět zaskočila
liška, která se chtěla podívat, co jsme nechali u auta za zbytky. Dlouho jsme
pak ještě nemohli usnout, ale nakonec se povedlo a pozorujíc nebe plné hvězd
nad hlavou se mi pomalu zavíraly oči.
Ráno nás slunce přivítalo do krásného dne. Všechno bylo
cítit energií, silou, létem. Posnídali jsme a vyrazili k ferratě, která je jen
kousek od parkoviště. Po sice krátkém, ale o to víc náročném výstupu k začátku
zajištěné cesty, jsme konečně nasadili ferratovou výbavu a vyrazili na stěnu.
Paráda. Těžko popsat lidem, co nikdy nebyli na skále, jaké
to je. Je to totiž báječné. Výška, ptáci, slunce, krajina. Všechno to zapadá do
mozaiky úžasných zážitků. Pěkná zajištěná cesta s několika náročnějšími
pasážemi nás poměrně rychle dovedla na vrchol. Poseděli jsme, najedli se a mezi
dalšími turisty sestupovali zpět k autu. Vzhledem k délce ferraty jsme
měli možnost stihnout ještě druhou zajištěnou cestu. Vytipována byla vzhledem k délce
ta, jenž vede nad Hallstattem.
Popojeli jsme autem k nedaleké řece, kde jsme se
okoupali v křišťálově čisté a ledové vodě a pokračovali k Hallstattu.
Počasí přálo, vlastně to je slabé slovo. Bylo ukrutné vedro. Tak jsme zastavili
v Hallstattu u pláže jezera, které přiléhá k městečku a okoupali se
znovu. Bylo to úžasné. Nádherný odpočinek. Ale chtěli jsme ještě stihnout již
zmíněnou ferratu.
Auto jsme zaparkovali na placeném parkovišti nedaleko
nástupní stanice lanové dráhy a poměrně rychle se přemístili k nástupu zajištěné
cesty. Byla fajn. Žebřík ukotvený v jednom převisu nabízel výborný
adrenalinový zážitek. Pot z nás tekl po kapkách a my byli rádi, že jsme
konečně nahoře u konečné lanovky. Nyní nás už čekal jen sestup a odpočinek.
Vrátili jsme se k autu, pobrali pár věci a odešli se
vykoupat do jezera. Unavení jsme pak zabrousili do městečka, kde jsme si dali
hnusné pivo a lepší kafe. Hallstatt je pěkné městečko sevřené okolními kopci. Určitě
stojí za návštěvu.
K spánku jsme se uložili na břehu jezera kousek za
Hallstattem. V noci však přišel silný vítr a pak lehký déšť. K tomu moje
žaludeční nevolnost. Parádní kombinace. Chvíli jsme přečkali v autě, ale
nakonec se počasí umoudřilo a mohli jsme opět zalehnout pod širák a v klidu
usnout.
Ráno jsme vylezli ze spacáků do dalšího slunečného dne. Posnídali
jsme, okoupali se a vyrazili k ferratě zvané Postalmklamm,
která leží severozápadně od Hallstattu nedaleko Stroblu.
Tahle zajištěná cesta je fakt suprová. Na rozdíl od jiných
nevede na žádný vrchol, ale většinu její délky lezete po stěnách kaňonu. Pod
vámi buble voda a spadnout tam by byl asi trošku fičák. Co ale dělá tuhle cestu
originální je druh překážek, které musíte překonat. V podstatě to
připomíná lanové centrum. Hned na úvod vás čeká lanový most. A radím vám stoupejte
pěkně doprostřed těch prkének, páč jinak
se vám to hooodně rozhoupe. Pak se vám začnou třepat vanilky a je zle.
Dále jsou na cestě různé traverzy po stěnách kaňonu a několikrát
jej křižujete po lanech a jednom mostku. Prostě něco úžasného, ale taky únavného.
A když už si myslíte, že je vše za vámi, projdete lesem a před vámi se ukáže
stěna, kterou musíte překonat a říkáte si: Tahle cesta stojí za to. Máte
možnost volit variantu obtížnosti D nebo těžší. Případně lze stěnu zleva obejít
po cestičce. My si vybrali D. Těžší
varianta připomínala hromosvod, který někdo připevnil ke skále. Byli jsme
unavení takže D vypadalo dobře. Nicméně to bylo velmi slušné D. A tak tento parádní
závěr, kdy lezete po skále a míjíte koruny stromů, ukončil naše letošní putování.
Sestoupili jsme k autu. Popojeli k Wolfgangsee a
naposledy se okoupali. Potom už nás čekala jen dlouhá cesta domů, kam jsem
dorazil o půl dvanácte v noci.
Další ferratová výprava je za mnou. Zůstaly báječné
vzpomínky. A ty už mi nikdo nevezme. Díky přátelům, kteří jeli se mnou. A díky
horám, že nás nechali škrábat se po jejich úbočích. Tak zase příště…
