Ferraty...

FOTOALBUM

 Letošní ferraty byly trochu jiné než ty předchozí.

Jeli jsme jinam, dál. Jeli jsme v trošku jiné sestavě. Ale jeli jsme se bavit a to se povedlo.

Báječná dvojice mých přátel mě doprovodila po létem prohřátých rakouských skalách. Báječné tři dny v roce.

Vyrazili jsme na cestu bohužel později než jsme chtěli a tak se stalo, že jsme do cíle dorazili až kolem sedmé hodiny večer. Cílem bylo městečko Altausee asi 15 kilometrů severovýchodně od Hallstattu. Vlastně abych byl úplně přesný, chtěli jsme vylézt ferratu na Loser, což je kopec tyčící se nad městečkem a jemu přiléhajícím jezerem. 

Trošku nás překvapilo vybírání mýta na silnici vedoucí od obce nahoru na úpatí hory. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, jsme se jen prošli po okolí a v nadmořské výšce cca 1500 metrů jsme na

parkovišti založili „tábor“. 

Nádhera. Těžko se to popisuje. Teplé letní podvečení sluníčko hřálo. V dálce se tyčil zasněžený masiv Dachsteinu a nad námi skalisko Loseru. Usínající sluneční paprsky mu již hladily ostré stěny před usnutím. Dali jsme si kávu a meloun, uvelebili se na asfaltu, klábosili o nesmyslech a bylo nám fajn. Byli jsme tady. Daleko od starostí, veselí a plní očekávání.

V noci nás tak jako na poslední výpravě opět zaskočila liška, která se chtěla podívat, co jsme nechali u auta za zbytky. Dlouho jsme pak ještě nemohli usnout, ale nakonec se povedlo a pozorujíc nebe plné hvězd nad hlavou se mi pomalu zavíraly oči.

Ráno nás slunce přivítalo do krásného dne. Všechno bylo cítit energií, silou, létem. Posnídali jsme a vyrazili k ferratě, která je jen kousek od parkoviště. Po sice krátkém, ale o to víc náročném výstupu k začátku zajištěné cesty, jsme konečně nasadili ferratovou výbavu a vyrazili na stěnu.

Paráda. Těžko popsat lidem, co nikdy nebyli na skále, jaké to je. Je to totiž báječné. Výška, ptáci, slunce, krajina. Všechno to zapadá do mozaiky úžasných zážitků. Pěkná zajištěná cesta s několika náročnějšími pasážemi nás poměrně rychle dovedla na vrchol. Poseděli jsme, najedli se a mezi dalšími turisty sestupovali zpět k autu. Vzhledem k délce ferraty jsme měli možnost stihnout ještě druhou zajištěnou cestu. Vytipována byla vzhledem k délce ta, jenž vede nad Hallstattem.

Popojeli jsme autem k nedaleké řece, kde jsme se okoupali v křišťálově čisté a ledové vodě a pokračovali k Hallstattu. Počasí přálo, vlastně to je slabé slovo. Bylo ukrutné vedro. Tak jsme zastavili v Hallstattu u pláže jezera, které přiléhá k městečku a okoupali se znovu. Bylo to úžasné. Nádherný odpočinek. Ale chtěli jsme ještě stihnout již zmíněnou ferratu.

Auto jsme zaparkovali na placeném parkovišti nedaleko nástupní stanice lanové dráhy a poměrně rychle se přemístili k nástupu zajištěné cesty. Byla fajn. Žebřík ukotvený v jednom převisu nabízel výborný adrenalinový zážitek. Pot z nás tekl po kapkách a my byli rádi, že jsme konečně nahoře u konečné lanovky. Nyní nás už čekal jen sestup a odpočinek.

Vrátili jsme se k autu, pobrali pár věci a odešli se vykoupat do jezera. Unavení jsme pak zabrousili do městečka, kde jsme si dali hnusné pivo a lepší kafe. Hallstatt je pěkné městečko sevřené okolními kopci. Určitě stojí za návštěvu.

K spánku jsme se uložili na břehu jezera kousek za Hallstattem. V noci však přišel silný vítr a pak lehký déšť. K tomu moje žaludeční nevolnost. Parádní kombinace. Chvíli jsme přečkali v autě, ale nakonec se počasí umoudřilo a mohli jsme opět zalehnout pod širák a v klidu usnout.

Ráno jsme vylezli ze spacáků do dalšího slunečného dne. Posnídali jsme, okoupali se a vyrazili k ferratě zvané Postalmklamm, která leží severozápadně od Hallstattu nedaleko Stroblu.

Tahle zajištěná cesta je fakt suprová. Na rozdíl od jiných nevede na žádný vrchol, ale většinu její délky lezete po stěnách kaňonu. Pod vámi buble voda a spadnout tam by byl asi trošku fičák. Co ale dělá tuhle cestu originální je druh překážek, které musíte překonat. V podstatě to připomíná lanové centrum. Hned na úvod vás čeká lanový most. A radím vám stoupejte  pěkně doprostřed těch prkének, páč jinak se vám to hooodně rozhoupe. Pak se vám začnou třepat vanilky a je zle.

Dále jsou na cestě různé traverzy po stěnách kaňonu a několikrát jej křižujete po lanech a jednom mostku. Prostě něco úžasného, ale taky únavného. A když už si myslíte, že je vše za vámi, projdete lesem a před vámi se ukáže stěna, kterou musíte překonat a říkáte si: Tahle cesta stojí za to. Máte možnost volit variantu obtížnosti D nebo těžší. Případně lze stěnu zleva obejít po cestičce.  My si vybrali D. Těžší varianta připomínala hromosvod, který někdo připevnil ke skále. Byli jsme unavení takže D vypadalo dobře. Nicméně to bylo velmi slušné D. A tak tento parádní závěr, kdy lezete po skále a míjíte koruny stromů, ukončil naše letošní putování.

Sestoupili jsme k autu. Popojeli k Wolfgangsee a naposledy se okoupali. Potom už nás čekala jen dlouhá cesta domů, kam jsem dorazil o půl dvanácte v noci.

Další ferratová výprava je za mnou. Zůstaly báječné vzpomínky. A ty už mi nikdo nevezme. Díky přátelům, kteří jeli se mnou. A díky horám, že nás nechali škrábat se po jejich úbočích. Tak zase příště…