Vánoce 2014

Štědrý den je za námi. Tolik očekávání a během několika hodin se můžeme začít těšit na další  vánoce. Ale Adámek si to letos snad užil. Podívejte se na fotky a video, které asi mluví za vše.

Fotoalbum Vánoce 2014

Myšlenka dne V

"Jsou bolesti, v nichž člověk pouze sám si může pomoci, a silné srdce se chce jen na svou sílu spolehnout."

William Shakespeare

Adámkovy 3. narozeniny

Přidávám fotoalbum z oslavy Adíkových třetích narozenin.

Adíkovy narozeniny

Vitruvian v adopci

Před pár dny jsem předal k adopci jednu ze svých kešek. Takto mi zbyla už jen jedna. 

Z časových důvodů jsem zanedbával údržbu kešky Vitruvian. A byla to škoda, protože si myslím, že je to jedna z povedených kešek. Teď už se o ni stará jiný kačer a věřím, že se kešce povede lépe.

Focení a nové album

Včera jsem měl možnost po delší době zase aranžovaně fotografovat. Přijel dlouholetý přítel se svojí těhotnou ženou a tématem focení bylo samozřejmě kulaté bříško.
Ivča nasvětlovala a já fotil. Tři hodiny příjemné práce za objektivem a asi pět hodin u následného postprocesu mají za výsledek několik fotografií, které přidávám.

Domácí chleba

Řekl jsem si, že by nebylo od věci zjistit, jak vlastně vzniká chleba. Téměř každý den ho jím, kupuju, ale netuším jak se peče. A tak jsem dnes založil kvásek. Je to běh na delší trať. Nejprve musí kvásek dozrát a teprve potom začne příprava těsta na pečení chleba. Uvidíme jak tento příběh dopadne. Když to půjde dobře, tak si kvásek udržím a domácí chleba budeme mít častěji. A když se to nepovede...

i cesta je cíl...

Existence v mapě

Tak takhle nějak vypadá moje existence z moderního pohledu...

Oslavovat je potřeba každý den

Dnes slavím 12220 dní na tomto světě. Asi 100 tisíc šťastlivců se narodilo stejný den a víc jak 96 tisíc jich ještě žije. To je slušný.
Tehdy bylo na zemi asi 4,5 miliardy lidí. Trošku jsme s tím od té doby pohli a dneska byste jich napočítali víc jak 7 miliard.

Pro zajímavost: 12 dní po mém narození postřelil jeden španělský kněz papeže Jana Pavla II., a když jsem byl 3 měsíce stár, vyšlo IBM s novým stolním počítačem.

Pokud vás zajímá podobná statistika podívejte se na:

http://you.regettingold.com/

Jeden ranní hovor

Sedím u počítače. Samozřejmě už v práci, protože je pondělí a sedm hodin ráno už je pryč. Venku ještě přítmí. Naťukám do mobilu stručnou sms, kde prosím Ivču, aby otevřela slepicím kurník. Jen malé připomenutí, aby se holky nenudily celý den v domečku. Vzápětí mi volá Ivča. Vezmu to a chvíli nic. Pak slyším Adámka. Zřejmě tedy jeden ze zprostředkovaných hovorů. Docela pěkně si povídáme. Pak slyším jak se z dálky do hovoru přidává Ivča, po chvilce už bere telefon. Rázem oba zjišťujeme, že Adámek na mě vytočil číslo sám a sám mi zavolal.

Takže první telefonát našeho prcka. Musím přiznat, že jsem si s ním docela pěkně popovídal a ani ve snu mě nenapadlo, že u telefonu není taky Ivča.

Když mně bylo jak Adíkovi, asi jsem netušil, že telefon může být taky jinde než v budce nedaleko paneláku.
Jiná doba :-)

Kamna

Začíná se ochlazovat. Pomalu čas zatopit.
A tak jsme koupili přes Aukro za pár stovek malá stará kamna. Trošku jsem je opucoval a nabarvil. Nainstaloval jsem kouřovod a pak už jen stačilo zatopit.
Paráda. V koutě  praská oheň a místnost je příjemně vyhřátá.
Za těch pár stovek to určitě stálo.
Jen mě mrzí, že neznám historii těch kamen. Kdo je používal, jak jsou staré...

Privlaka 2014

Dlouho plánovaná a očekávaná dovolená u moře je za námi. Šest dní u moře uteklo jako voda. Je čas na malou rekapitulaci. A vzpomínky u fotek.

Odkaz na celou fotogalerii.

Vyjeli jsme v pondělí 1.9. kolem 22. hodiny. Tak aby Adámek brzy usnul a ráno byli u moře. Cesta ubíhala docela dobře, i když skoro celou dobu pršelo. Perfektní dálnice i značení nedovolí zabloudit. Není potřeba ani navigace. Cesta k moři je jednoduchá přes hlavní body: Vídeň, Graz, Maribor, Zagreb, smět Zadar a kousek od něj cílová destinace Privlaka.

Cestou byla kakací zastávka

Cesta trvala cca 10 hodin i s několika zastávkama. Dálniční známky jsem nalepil ještě v ČR, takže jsme nemuseli nikde shánět. Nástup na ubytování byl podle www.booking.com, kde jsme apartman rezervovali, plánován na 14.30. Protože ale nebylo moc pěkně a nedalo se koupat, ubytovali nás bez problémů o hodinu dřív.

Ubytování 

Adámkův první kontakt s moříčkem (jeho oblíbené slovo) byl moc pěkný. Po dlouhé cestě měl radost, že může zase běhat a když viděl tu velikou vodní louži se slanou vodou a pískem na břehu, měl oči plné radosti.

Vybrali jsme jako cílovou destinaci záměrně Privlaku, protože jsou tam písečné a oblázkové pláže a mírný vstup do moře. Pro děti ideální.

Ubytování v apartmánu bylo fajn. Bydleli jsme v horním patře rodinného domku obývaného místní rodinou. Také s malým dítětem. Apartmán měl vše nezbytné. Ložnici, koupelnu, kuchyň s gaučem, TV, WIFI, balkon s výhledem k moři a nezbytnou výbavu kuchyně (trouba, touster apd.) K moři jsme to měli asi 150 metrů pohodlné cesty.

Postupně se počasí umoudřilo a mnou vyhlížené azůro se dostavilo. Příjemné zářijové teploty nám vyhovovaly (cca do 28 stupňů).

Privlaka je malá vesnička s obchodem, kostelíkem, pekárnou a kavárnou. Nic velkého. Na zmrzku a nákup jsme proto občas popojeli do vedlejšího Viru. Městečko cca 2 km dál. Tam už to docela žije.

A protože jsem se chtěl také potápět, střídali jsme různé pláže a místa. Vesměs všude bylo na plážích docela málo lidí. A pro Adámka super zábava s pískem a kamínky. Vyzkoušel  i plavání, ale jak dokládají fotky. Každé začátky jsou těžké.

Bohužel jsme se už nedostali k plánovanému výletu do Zadaru a na ostrov Pag, kde mám vyhlídnutá nádherná místa připomínající velmi exotické lokality. Třeba příště.

Po několika letech bez moře jsem si opět připomněl jak báječné je jednou ročně tuhle přírodní nádheru navštívit, prohřát kosti jižním sluníčkem, ochutnat čerstvé fíky, chorvatskou zmrzlinu a chvilku bydlet mezi lidmi jiné kultury. Mám rád Chorvatsko.

Cesta zpět byla o to smutnější. Vyjeli jsme před polednem. S Adámkem to nebylo nic snadného. Jeho hyperaktivitu jsme tlumili hrami, pohádkami a povídáním. Kousek před Vídni jsme na odpočivadle nabrali stopaře. Normálně to neděláme, ale byl to mladý polský pár a stopoval do Brna. Jeli z Chorvatska do Poznaně. Využili jsme je jako tlumiče Adámkovy aktivity. Docela to zafungovalo. Když měl vedle sebe cizí lidi, dokázal asi hodinu skoro mlčet. Jelikož už byla v Brně tma, nechtěli jsme je nechat stopovat a spát u benzínky ve stanu. Vzali jsme je k nám, pohostili, nabídli zázemí a ráno je soused odvezl cestou do práce k dálniční benzínce, kde budou hledat štěstí na svém tripu zpět do Polska.

Pár čísel na závěr:

• Ubytování 6 nocí 4040 Kč rezervace přes Booking.com
• Ujeto cca 1800 km (vč. popojíždění na místě)
• Průměrná spotřeba 4,7 l nafty/100km (zlatá Oktávka :-) ) Rozhodně se nevyplatí tankovat v Chorvatsku.
• Dálniční kupon Rakousko - 252Kč/10dní, Slovinsko - 450Kč/7dní - skutečně kontrolují!
• Mýto Chorvatsko - K Zagrebu 48 Kun, Zagreb-Zadar 117 Kun - vše placeno kartou.

Ferraty 2014

Také letos se podařilo domluvit společný termín a vyrazit navzdory předpovědi počasí na pánskou jízdou na zajištěné cesty do Rakouska. Bohužel chvíli před odjezdem onemocněl jeden člen výpravy, takže sestava byla tříčlenná. Ale stejně kvalitní.

FOTOALBUM

Den první – Laserer

Vyrazili jsme z Třeště, kde jsem kolegy nabíral, někdy před polednem a po cestách různých parametrů a rychlostí se pomalu soukali k Hallstattu. Razantně nás však zpomalila kolona, která se táhla přes Linz. Využili jsme to pro zevrubné pozorování kolem projíždějících Rakušanů.

V pozdním odpoledni jsme minuli Hallstatt a zaparkovali u jezera Gosausee, kde nás čekala krátká ale pěkná ferrata Laserer. Táhne se částí poměrně těsně nad hladinou jezera. Je potřeba překonat žebřík a lanový přechod. Napínavý přechod nad hlubinou, kde si nás fotografovali všudypřítomní Japonci byl tou pravou dávkou adrenalinu na začátek.

Po fermatě jsme se okoupali ve studené, ale osvěžující vodě jezera a vyrazili autem k nedalekému Hallstattu, kde už z loňska známe místo k přenocování. Má jeden háček. Nesmí se na něm nocovat. Abych byl přesný, nesmí se stanovat. Jinak je to krásné místo na břehu jezera. Noc pod širákem je v rakouských horách vždy zážitkem, který mě nabíjí energií na celý rok.

Před spaním jsme si uvařili ešus kafe. Nebyl to dobrý nápad. Usnul jsem těžce po půlnoci. Ale vstávalo se mi docela dobře.

Den druhý - Seewand

Vítalo nás slunečné ráno. Ideální pro překonání údajně jedné z nejtěžších zajištěných cest v Evropě - Seewand. Její obtížnost je dána především kombinací technické náročnosti s délkou samotné ferraty a skutečností, že nejobtížnější pasáže jsou až v samotném konci. 750 výškových metrů respekt vzbuzující stěny čekalo na nás. Výhodou bylo, že jsme se nemuseli přesouvat autem. Nástup k fermatě je přímo z „tábořiště“.

Po 45 minutách odporného stoupání pod skalní stěnu jsme zahájili výstup na Seewand. Co k tomu říct. Nudná stěna. Slezl jsem už za těch asi 7 let docela dost ferrat, abych mohl s jistotou konstatovat, že tahle k mým oblíbeným patřit nebude. Je skutečně obtížná, což beru jako pozitivum, ale neskonale nudná. Nedokážu přesně definovat čím to je. Pohybujete se se stále stejným výhledem na část jezera a údolí. Příliš vzdušných pasáží nenajdete. Na cestě není ani žádný žebřík.

Po asi 4 hodinách jsme se vyškrábali na vrchol. To jsme ještě netušili že obtížný výstup vystřídá nechutný sestup. Chvíli jsme se pohybovali po náhorní plošině s výhledem na Dachstein, abychom se pak vydali dolů k jezeru. Asi tři hodiny trvající sestup mě pouze utvrdil, že Seewand doporučovat nebudu. Snad jen pár lidem, které nemám rád. Ale ti by myslím nedošli ani pod stěnu…

Na konci dne nás přepadl déšť, kterým meteorologové hrozili na celé čtyři dny našeho pobytu. Naštěstí rychle přešel. Ale zatažená obloha zůstala.

Den třetí – Silberkarklamm

Po Seewandu jsme museli třetí kritický den zvolit něco volnějšího. Objeli jsme proto pohoří Dachstein a zaparkovali z opačné strany u soutěsky Silberkarklamm nedaleko Ramsau. Věděli jsme, že v soutěsce jsou třislušné a krátké ferraty. Jenomže jsme nevěděli, že na začátku kotliny se platí vstupné. Sice šlo o 9 Euro za všechny tři, ale bylo to přesně o 9 Euro víc, než jsme u sebe měli. Karty nebrali. Martin nasadil svůj důvtip a šarm a přemluvil starší dozorčí dámu, aby nás pustila bez placení. A tak jsme se dostali pod ferratu Rosina. Je to velmi krátká cesta, cca 30 minut lezení. Ale stojí za to. Je pěkné vzdušná přímo nad kaňonem. Na začátku je nutné překonat lanové přemostění.

O dalších dvou ferratách vycházejících z okolí soutěsky nemohla být řeč. Začalo pršet. Hodně pršet. Sešli jsme od vrcholu ferraty zpět k autu a přemýšleli co dál. Rozhodli jsme se popojet k Salzburgu, někde se okoupat a najít místo na spaní.

Nepříjemný deštivý přejezd po příjemné rakouské dálnici utekl jak voda. Tu se nám ale nepodařilo najít ke koupání. Tak jsme se soustředili pouze na hledání noclehu. I to nm zabralo dost času. Většina míst nám z různých důvodů nevyhovovala a tak jsme nakonec dojeli až do Něměcka, kde se našlo dobré horské parkoviště k přespání.

Den čtvrtý – Salzburg

Poslední den byl již ve znamení civilizace. Opustili jsme horskou silnici lemovanou zvonícím stádem krav a sjeli do Salzburgu, kde jsme podnikli krátkou prohlídku centra města. A pak už nezbývalo nic víc než cesta domů. A byla dlouhá, příliš dlouhá… Byl to návrat z hor.

Celkem jsme ujeli 1209 kilometrů, vylezli 3 ferraty a strávili v horách 4 dny. Žádnou statistikou ale nelze vyčíslit pocity, které ve mně takové cesty zanechávají. Krátké splynutí s přírodou v dobré společnosti nelze zaplatit penězi…

Tak zase příště, pánové... 

Slepice na výletě

Dnes jsme odpoledne vyzkoušeli nové věci. Pustili jsme slepice na vycházku do zahrady. Ty čuměly. A nejvíc koukala Klea, která se je neustále snažila nahnat zpět do kurníku. Pobíhala mezi nimi, až jsme se občas báli, aby je nepotahala za peří. Ale byla na ně hodná.

Zjistili jsme, že už máme pár zralých meruněk. Takže jsme okoštovali letošní úrodu. No, dobré to je, dobré. Adámek se snažil použít trháček, ale evidentně tam byl nepoměr velikostí. Je fajn pocit projít se po zahradě a nasvačit se čerstvého  ovoce. Adámek si dal ještě pár malin. Těch máme letos dost a Adíkovi náramně chutnají. Ostatně mně taky.

Z kurníku jsme si odnesli další vajíčko a pak už jsme poslali holky spát. Tak říkáme s Adámkem slepičkám.

První vajíčko

Dnes večer jsme šli s Adámkem zavřít naši drůbež a za dveřmi do kurníku na nás čekalo překvapení - první vajíčko. Adámek měl velkou radost. Ostatně já taky. Tak jsme holkám popřáli dobrou noc a Adámek odnesl úlovek mamince.
Uvidíme, jestli i zítra bude něco k nalezení.

Příprava na zimu

Léto je v plné parádě a já začal přípravu na zimu. Od obce jsem společně s dalšími občany dostal kousek lesa. Vykácel jsem označené stromy, nařezal a připravil k odvozu.
Samozřejmě jsem měl to "štěstí" a přidělili mi část lesa, která je až úplně na kopci. Takže jsem byl asi poslední, kdo s totálním nasazením a pomocí kamarádů své dřevo svezl.

Pak mě čekala spousta práce s odvezením dřeva přes dům na dvůr. Nedisponujeme totiž průjezdem, takže každá větev, každý kousek dubového musel projet naší chodbou. Ale co, je uděláno. Dvůr je plný dřeva.

Teď už jen  pomalu zpracovávat. Ale to mě baví, takže mi to nevadí. Vybavil jsem se novou motorovou pilou a štípací sekerou a práce jde dobře.

Malá recenzní vsuvka:

Motorová pila Hecht 44 - dlouhodobě ověřená sousedem. Tak jsem koupil to samé. Za cca 2300 Kč dost dobrá hračka. S 40 cm dlouhou lištou a výkonem 2,1 kW už se dá udělat dost práce a u značkové pily bych vysázel cca 12 a více tisíc. 

Štípací sekera Patriot XL Profi z Mountfieldu za 1100 Kč. Pořádný žihadlo. Štípe skoro sama. Proti klasickým sekerám s dřevěným toporem je to jak mercedes proti trabantu. 



Dřevník se pomalu plní a krásně voní čerstvě štípaným dřevem. Sice by mělo schnout pár let, ale obávám se, že mu nedám šanci a v zimě projde komínem.

A nesmím zapomenout na velkého pomocníka Adámka, který nakládá piliny do kyblíku a srdnatě fandí..a to doslova.

Adámkovo první kolo

Vlastně to není ani kolo, ale odrážedlo, nicméně většina DNA je společná s kolem, takže to je prostě první kolo. Asi stejně důležité v životě mladého muže jako první holení a první auto. Pak je ještě spousta zajímavých prvních věcí, ale ty jsou buď nevhodné na blog nebo hodné zapomenutí.

Dneska přijel pošťák - možná se jmenoval Pat, ale nestihl jsem se ho zeptat. Přes ukrutně velký nos mi podal jen o málo menší krabici. Bylo v ní kolo. Lépe - jeho součásti. Rychle jsme důmyslné zařízení složili a Adámek s očima rozzářenýma mohl zkoušet první "jízdu". No, v tuto chvíli to spíš připomíná chůzi o dvou kolech, ale chce to čas.

Vybaven helmou a odhodláním kráčel s kolem po terase. Neustále opakoval, že spadne. Vysvětlovali jsme mu, že se to určitě někdy stane, ale že má přilbu. Přiznávám, někdy je lepší více mlžit. Evidentně upřímnost o možném tragickém pádu z výšky stojící surikaty nezabrala.

Během  zbylého odpoledne našel Adámek ještě odvahu i čas usednout na divoký stroj a trénoval.
Věřím, že i v dalších dnech tomu tak bude a nakonec si tento splašený vynález podrobí.

A jsou doma

Před nedávnem jsem z bývalé kůlničky vybudoval seriózní kurník. Oplotil jsem kousek zahrady a nyní už mám konečně také klientky. Pořídili jsme si čtyři mladé slepičky. To je něco pro Adámka. Pipinky sem, pipinky tam. Holky se teď aklimatizují a já doufám, že to nebude brzy trvat a budeme mít vlastní domácí vajíčka. Už abych začal přemýšlet, co budu dělat dalšího...

Těžba dřeva

Dva dny tvrdé práce v lese. Tělo to cítí. Pila prošla vstupní zátěžovou zkouškou. Hodně práce ji ale ještě čeká. Nejspokojenější byl ale určitě Adámek. Celý den v lese. Co víc si přát. Ale i mě se to líbilo. Kácení a vůbec práce se dřevem v lese mi přijde naprosto super. Připadá mi to jako archetyp mužské práce. Svalit si strom, odvětvit, nakrátit...
Pak odvést, doma zpracovat a v zimě se vysmívat plynoměru. Co víc si přát. Zábava a úspora v jednom.

A na závěr: Děkuji mým dvěma brigádníkům za asistenci:-)

Velký den pro každého chlapa

Koupil jsem si svoji první motorovou pilu. Pro mě je to stejné, jako když jsem si kdysi koupil své první auto. Další milník v chlapským životě.
Nevybíral jsem žádný značkový kus, protože nepředpokládám, že budu celý rok nuceně nasazen v lese. Vycházel jsem z diskuzí, recenzí a zkušenosti souseda, který má tu stejnou. A zásadním poradcem byl můj rozpočet.
Zítra mám v plánu pokořit pár listnáčů v nedalekém lese a začít s přípravou topiva na zimu. Těším se na to jak malej Jarda. Není nad to vyvětrat si hlavu v lese u manuální práce s pilou v ruce. Takže kdybych se náhodou dlouho na blogu neozýval, tak se asi něco pokazilo...

Klid venkova

Opravdu bych nechtěl, aby náš kluk vyrůstal ve městě. Čím dál, tím víc vidím ten rozdíl. Je to také tím, že přišlo jaro. A také tím, že jsem ve městě žil třicet let a mohu dobře srovnávat. Každý den jsem v práci ve městě. Cítím jeho ruch a shon. Všímám si nyní věcí, kterých jsem si dřív nevšímal. Když čekám v autě na zelenou, dívám se kolem a vidím děti jak si na špinavých chodnících hrají vedle jezdících aut. Vidím maminku jak jde kolem rušné silnice s dítětem na procházku. Protože nic lepšího bohužel nemá. Vidím psa, kterého páneček vede k jednomu stromu, který vedle silnice zůstal. 

A co já? S radostí se vracím domů. Převleču se a jako Forest Gump jdu sekat trávník. Báječná práce. Pozdravím souseda, prohodíme pár slov. Pak si s Adámkem házíme balón, zalíváme kytky, nosíme klacíky, kopeme svah, zatloukáme hřebíky, mícháme beton, přetahujeme se o lano, lezeme po stromě, koukáme na pavouky, obdivujeme sousedovic slepičky (páč vlastní budou až za pár dní) a  prostě se bavíme. 

Když na kostele odbije sedm, jde se domů. Ještě se sice nechce, ale sluníčko už olizuje vršky stromů nedalekého lesa a mimina už mají čas jít pomalu spát. 

Co chtít víc? Snad jen skleničku bílého a sednout si pak v podvečer na lavičku a cítit suchou trávu jak voní a poslouchat po celodenním štěbetání unavené ptáčky. 

Jde se spát...

nebo

Přichází jaro

Jaro už je snad tady.

Zahrada a celý venkov ožívají.

Prostříhal jsem meruňky a prořezal hrušně. Nevím jestli správně. Spíš asi ne, ale bavilo mě to. A vůbec mě neuvěřitelně baví pobyt na zahradě. Když je krásně, nechce se mi domů.

Adámek si hraje vedle mě, tluče klacíkama. Klea běhá kolem. Je to fajn. Po celodenním shonu ve městě je krásné vracet se do klidu venkova. Ten rozdíl je opravdu znatelný. Najednou slyšíte ptáky, slepice, klapot traktoru...

Teď jsem se pustil do přípravy kurníku pro naše budoucí slepičky. Domácí vajíčka, to bude paráda.

Čím dal tím víc mě těší život ve starém stavení. Jasně, má to spoustu chyb a něco to stojí. Zatím to ale skutečně stojí za to.

Nízkoenergetický dům

Podle vodáren jsme nespotřebovali za fakturační období ani litr vody. Podle plynáren ani kubík plynu. Tak si říkám, že i ty staré domy mohou být slušně nízkoenergetické:-)

První jarní výlet a zamyšlení nad venkovem

Dnes jsme se vydali na první "jarní" větší vycházku. Bylo krásně, sluníčko vykukovalo za mraky a jediný kdo trošku zlobil nebyl Adámek, ale chladný vítr.
Ušli jsme asi 5 kiláků. Adámek si znovu připomněl cestování v krosničce. A myslím, že se mu to líbilo. Chvíli cupkal sám a chvíli se nechal nést. Klea se krásně vyběhala a my se vyvětrali před sobotní rajskou, která přistála na stole po návratu z lesa.

Jak jsem už brzy po přestěhování na venkov pochopil, funkce lesa je zde zcela jiná než ve městě. Zatím co v příměstském lese by dnes bylo narváno a my bychom ani nemohli pustit Kleu na volno, tady jsme za celou cestu nenarazili ani na jednoho člověka.

Les je na venkově vnímán jako zdroj levné energie (dřevo), případně místo pro myslivecké povyražení. Ale že by někdo chodil do lesa na vycházky. To ani náhodou. Máme les asi 400 metrů od domu a jsme v něm téměř denně. Za tu dobu jsme tam potkali jen pár lidí. Každý víkend, když je pěkně, vyrážejí skupinky lidí do ulic na procházku. Ale nikdo nejde do lesa.

On vůbec pohled lidí z venkova se od pohledu měšťáků liší ve spoustě věcech. Tak například zvířata jsou zde buď na pekáči nebo na dvoře, kde čekají na dříve řečené. Nedejbože mít králíka jen jako domácího mazlíčka. Pes je v domě považován za cizí slovo.
Pokud se něco pokazí, nejede se to hned koupit do obchodu, ale šikovné venkovské ručičky to umí opravit. Když potřebujete s něčím pomoc prostě skočíte za sousedem a on vám pomůže. Nepotřebujete sledovat bulvár, protože vesnické drby jsou mnohdy zajímavější. Mnohem víc si tu vážíte teplé vody a tepla z topení, protože za tím vidíte práci, která je ve městě skrytá za konglomerátem energetických společností. Musíte se tu prostě mnohem víc snažit.

Venkov a město jsou dva jiné světy. Ale já jsem rád, že nám tady do lesa nikdo neleze, a že si sousedi umí pomoct.

Rozloučili jsme se s Denym

"Jsme na zvířatech stále závislí, avšak nepotřebujeme si toho všímat."
Erazim Kohák


Dneska jsme nechali uspat našeho malého králičího kamaráda. Po několika dnech injekcí, které nepomáhaly to bylo to nejlepší, co jsme pro něj mohli udělat.
Přece jen to byl už dědoušek.

Prožil toho s námi spoustu a teď už je mu snad někde nahoře na obláčku dobře. Přes to všechno co jsem už v životě viděl a zažil, vezme odchod takového malého kamaráda za srdíčko..

R.I.P. Deny

Adámek a zase ty bublinky

Adámek prostě miluje bublinky. K tomuto videu snad není co dodat.