Opravdu bych nechtěl, aby náš kluk vyrůstal ve městě. Čím dál, tím víc vidím ten rozdíl. Je to také tím, že přišlo jaro. A také tím, že jsem ve městě žil třicet let a mohu dobře srovnávat. Každý den jsem v práci ve městě. Cítím jeho ruch a shon. Všímám si nyní věcí, kterých jsem si dřív nevšímal. Když čekám v autě na zelenou, dívám se kolem a vidím děti jak si na špinavých chodnících hrají vedle jezdících aut. Vidím maminku jak jde kolem rušné silnice s dítětem na procházku. Protože nic lepšího bohužel nemá. Vidím psa, kterého páneček vede k jednomu stromu, který vedle silnice zůstal.
A co já? S radostí se vracím domů. Převleču se a jako Forest Gump jdu sekat trávník. Báječná práce. Pozdravím souseda, prohodíme pár slov. Pak si s Adámkem házíme balón, zalíváme kytky, nosíme klacíky, kopeme svah, zatloukáme hřebíky, mícháme beton, přetahujeme se o lano, lezeme po stromě, koukáme na pavouky, obdivujeme sousedovic slepičky (páč vlastní budou až za pár dní) a prostě se bavíme.
Když na kostele odbije sedm, jde se domů. Ještě se sice nechce, ale sluníčko už olizuje vršky stromů nedalekého lesa a mimina už mají čas jít pomalu spát.
Co chtít víc? Snad jen skleničku bílého a sednout si pak v podvečer na lavičku a cítit suchou trávu jak voní a poslouchat po celodenním štěbetání unavené ptáčky.
Jde se spát...
nebo
Žádné komentáře:
Okomentovat