Také letos se podařilo domluvit společný termín a vyrazit navzdory
předpovědi počasí na pánskou jízdou na zajištěné cesty do Rakouska. Bohužel
chvíli před odjezdem onemocněl jeden člen výpravy, takže sestava byla
tříčlenná. Ale stejně kvalitní.
Den první – Laserer
Vyrazili jsme z Třeště, kde jsem kolegy nabíral, někdy
před polednem a po cestách různých parametrů a rychlostí se pomalu soukali
k Hallstattu. Razantně nás však zpomalila kolona, která se táhla přes
Linz. Využili jsme to pro zevrubné pozorování kolem projíždějících Rakušanů.
V pozdním odpoledni jsme minuli Hallstatt a
zaparkovali u jezera Gosausee, kde nás čekala krátká ale pěkná ferrata Laserer.
Táhne se částí poměrně těsně nad hladinou jezera. Je potřeba překonat žebřík a
lanový přechod. Napínavý přechod nad hlubinou, kde si nás fotografovali
všudypřítomní Japonci byl tou pravou dávkou adrenalinu na začátek.
Po fermatě jsme se okoupali ve studené, ale osvěžující vodě
jezera a vyrazili autem k nedalekému Hallstattu, kde už z loňska
známe místo k přenocování. Má jeden háček. Nesmí se na něm nocovat. Abych
byl přesný, nesmí se stanovat. Jinak je to krásné místo na břehu jezera. Noc
pod širákem je v rakouských horách vždy zážitkem, který mě nabíjí energií
na celý rok.
Před spaním jsme si uvařili ešus kafe. Nebyl to dobrý
nápad. Usnul jsem těžce po půlnoci. Ale vstávalo se mi docela dobře.
Den druhý - Seewand
Vítalo nás slunečné ráno. Ideální pro překonání údajně
jedné z nejtěžších zajištěných cest v Evropě - Seewand. Její
obtížnost je dána především kombinací technické náročnosti s délkou
samotné ferraty a skutečností, že nejobtížnější pasáže jsou až v samotném
konci. 750 výškových metrů respekt vzbuzující stěny čekalo na nás. Výhodou
bylo, že jsme se nemuseli přesouvat autem. Nástup k fermatě je přímo z
„tábořiště“.
Po 45 minutách odporného stoupání pod skalní stěnu jsme
zahájili výstup na Seewand. Co k tomu říct. Nudná stěna. Slezl jsem už za
těch asi 7 let docela dost ferrat, abych mohl s jistotou konstatovat, že
tahle k mým oblíbeným patřit nebude. Je skutečně obtížná, což beru jako
pozitivum, ale neskonale nudná. Nedokážu přesně definovat čím to je. Pohybujete
se se stále stejným výhledem na část jezera a údolí. Příliš vzdušných pasáží
nenajdete. Na cestě není ani žádný žebřík.
Po asi 4 hodinách jsme se vyškrábali na vrchol. To jsme
ještě netušili že obtížný výstup vystřídá nechutný sestup. Chvíli jsme se
pohybovali po náhorní plošině s výhledem na Dachstein, abychom se pak
vydali dolů k jezeru. Asi tři hodiny trvající sestup mě pouze utvrdil, že
Seewand doporučovat nebudu. Snad jen pár lidem, které nemám rád. Ale ti by
myslím nedošli ani pod stěnu…
Na konci dne nás přepadl déšť, kterým meteorologové hrozili
na celé čtyři dny našeho pobytu. Naštěstí rychle přešel. Ale zatažená obloha
zůstala.
Den třetí – Silberkarklamm
Po Seewandu jsme museli třetí kritický den zvolit něco
volnějšího. Objeli jsme proto pohoří Dachstein a zaparkovali z opačné
strany u soutěsky Silberkarklamm nedaleko Ramsau. Věděli jsme, že v soutěsce
jsou třislušné a krátké ferraty. Jenomže jsme nevěděli, že na začátku kotliny
se platí vstupné. Sice šlo o 9 Euro za všechny tři, ale bylo to přesně o 9 Euro
víc, než jsme u sebe měli. Karty nebrali. Martin nasadil svůj důvtip a šarm a
přemluvil starší dozorčí dámu, aby nás pustila bez placení. A tak jsme se
dostali pod ferratu Rosina. Je to velmi krátká cesta, cca 30 minut lezení. Ale
stojí za to. Je pěkné vzdušná přímo nad kaňonem. Na začátku je nutné překonat
lanové přemostění.
O dalších dvou ferratách vycházejících z okolí soutěsky
nemohla být řeč. Začalo pršet. Hodně pršet. Sešli jsme od vrcholu ferraty zpět
k autu a přemýšleli co dál. Rozhodli jsme se popojet k Salzburgu,
někde se okoupat a najít místo na spaní.
Nepříjemný deštivý přejezd po příjemné rakouské dálnici
utekl jak voda. Tu se nám ale nepodařilo najít ke koupání. Tak jsme se
soustředili pouze na hledání noclehu. I to nm zabralo dost času. Většina míst
nám z různých důvodů nevyhovovala a tak jsme nakonec dojeli až do Něměcka,
kde se našlo dobré horské parkoviště k přespání.
Den čtvrtý – Salzburg
Poslední den byl již ve znamení civilizace. Opustili jsme
horskou silnici lemovanou zvonícím stádem krav a sjeli do Salzburgu, kde jsme podnikli
krátkou prohlídku centra města. A pak už nezbývalo nic víc než cesta domů. A
byla dlouhá, příliš dlouhá… Byl to návrat z hor.
Celkem jsme ujeli 1209 kilometrů ,
vylezli 3 ferraty a strávili v horách 4 dny. Žádnou statistikou ale nelze
vyčíslit pocity, které ve mně takové cesty zanechávají. Krátké splynutí s přírodou
v dobré společnosti nelze zaplatit penězi…
Tak zase příště, pánové...
