Včera jsem byl na pohřbu jednoho kolegy. Neznal jsem ho osobně, ale byl to hasič. A to je pak jedno, jestli ho zná člověk osobně nebo ne. Na rozdíl od většiny "normálních" zaměstnání je příslušnost k hasičskému sboru něco, co se dá jen těžko vysvětlit a popsat. Je to jakási stavovská čest, velká rodina lidí, jejíž jediný cíl není v prostoduché kapitalistické morálce, která nabádá "buď lepší než druhý". Tahle rodina nekalkuluje, nesnaží se někoho předstihnout, být lepší než někdo jiný. Jejím jediným cílem je pomáhat tam, kde bude potřeba. Ale to jsem odbočil.
Bylo těžké tam být. Bylo velmi těžké napsat a přednést smuteční řeč. A co bylo nejtěžší? Není to přítomnost na smutečním obřadu. Nevadil by mi ani pohled na nebožtíka (což se ani nestalo). Co jsem počítal, jen za uplynulý rok jsem jich viděl snad dvacet a sám na sobě sleduju, že jsem nějak otupěl.Nejhorší bylo vidět pozůstalé. Vidět cizí bolest je i pro mě bolestivé, ať už jsou to pozůstalí na místě zásahu nebo ve smuteční síni.
Četl jsem kdysi mnoho filosofických Útěch a vlastně mají pravdu. Je to zvláštní. Když někdo zemře, není mu už zle, nic ho nebolí, netrápí.Jak jeden filosof podotkl: "Když je tady smrt, nejsem tu už já." Takže proč pláčeme a je nám smutno? Je to normální, ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že to není kvůli zesnulému. Vždy pláčeme kvůli sobě, že už ho neuvidíme, nebudeme s ním mluvit, nebudeme se s ním smát. Bude NÁM chybět. Není to pláč pro zesnulého, ale pro nás. Egoistické, ale přirozené...
Mnohdy je smrt pro nemocné úlevou a vysvobozením a přesto pláčeme... Neměli bychom se radovat, že už se netrápí? Tohle neumíme. Jsme jinak nastavení. Tak to prostě je. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, prostě je to tak. A je to zvláštní...
