Také letos jsme v pánské sestavě vyrazili do Rakouska
na ferraty. Je to už tradice. Tento rok jsme chtěli vyrazit nejdál. Naším
cílem byly ferraty v okolí Zell am See. Jenomže počasí naše plány změnilo.
Vzhledem k tomu, že na většině území Rakouska pršelo, rozhodli jsme se v poslední
chvíli vyrazit alespoň na nedaleký Hohe Wand.
Hohe Wand je skalní masív nedaleko Vídně. Vzhledem k dostupnosti
je velmi oblíbenou atrakcí českých turistů. Letos se tedy žádný útěk do
divočiny a spaní na samotě nekonal. Místo toho jsme spali v sice příjemném
leč totálně počeštěném tábořišti pod Hohe Wandem.
Co se týká ferrat, které jsme prolezli. Už po několikáté
jsme (kromě Tomáše, pro kterého to byl krvavý křest) vylezli cestu HTL. Opět
jsme se přesvědčili, že není dobré tuto krátkou ferratu podceňovat. Parta
českých seniorů si to chtěla lupnout jen tak zlehka před večeří a na konec se
dva vraceli po stěně dolů a další se plácali pomalu nahoru. Další to vzdal pod
vrcholem. Ale lidi se neponaučí.
Po výstupu HTL jsem se s Ondrou ještě vrátil a vylezl
krátkou, náročnou a zábavnou ferratu Blutspur.
Druhý den jsme měli v plánu neznámou nedalekou ferratu
Gebirgssteig. Opět se ukázalo, že značení rakouských turistických cest a
přístupů k ferratám je více než zoufalé. Nicméně podařilo se nám začátek
cesty najít. Musím přiznat, že to byla velmi pěkná ferrata. V jedné části
bylo nutné překonat lanový mostek.
Další den jsme se rozdělili. Já jsem s Tomášem absolvoval
další neznámou ferratu Hohe Wandu nazvanou Wildenauersteig. Moc zajímavá
ferrata. Je bez jistícího ocelového lana. Místo toho jsou do skály upevněny
kovové stupy. Jenomže na několika místech se musí člověk zcela odjistit, aby
dosáhl na další stup. To bylo psychicky nepříjemné. Na klasických ferratách je
totiž člověk neustále jištěný. Ke konci cesty byl komín, který bylo nutné
prolézt. V jeho závěru byla pouze úzká štěrbina, kterou se s batohem na
zádech téměř nedalo prolézt. V tom místě nás překvapila bouřka a blesky.
Přišla velmi rychle a pro zajištěné cesty je to vždy nebezpečný jev. Během pár
minut jsme ale vyšplhali až na vrchol a schovali se v lese před deštěm.
Ondra s Martinem mezitím podnikli malou túru po náhorní
plošině Hohe Wandu. Setkali jsme se u jedné z chat a společně se vraceli k autu.
Letošní ferraty byly jiné, ale každý útěk do rakouské
přírody se počítá. Člověk baští z ešusu, spí po stanem a žere fazole po kilech. Jo jo, tak to má být...
Žádné komentáře:
Okomentovat