Žít svojí vášní

Výsledky přináší jedině posedlost svojí vášní, ať už pro cokoliv. Hodiny dřiny, disciplíny a sebepoznávání. Ale to je teprve začátek.

Za sněhem do Čeladné

FOTOALBUM

Udělali jsme si předvánoční zimní dovolenou v Beskydech a odjeli do lázeňského střediska Čeladná. A hned na úvod: udělali jsme dobře. Prožili jsme báječný týden v krásném prostředí se spoustou sněhu, dobrot a zábavy.

Našli jsme jednu kešku a taky nechali svá těla trošku doladit odborníkama. Den před odjezdem jsme podnikli výstup na cca 2,5 km vzdálený vrchol Skalka (964 m.n.m), což bylo převýšení cca 450m. Slušný výšlap, zvlášť s Adíkem na ramenou. Po návratu jsem se cítil jak po pořádném tréninku. Ale stálo to za to. Nahoře byla krajina jako v pohádce - plno sněhu, stromy bílé od paty až ke špičce.

K vrcholu jsme přišli při západu slunce, což bylo taky okouzlující.

A užili jsme si opravdu hluboký sníh (sledujte se zvukem):

Cestou dolů jsem zvolil zkratku přes louku. Nebyl to dobrý nápad. Ale alespoň jsem dostál své pověsti, že výlety se mnou jsou vždy něco extra. Louka byla nafoukaná hlubokým sněhem a byl velký problém přes ni přejít. Kleu jsme museli místy nést, protože nebyla schopná pokračovat.

V Beskydech bylo krásně. Tento kout země mě opravdu oslovil. Je plný zajímavých lidí a drsné krajiny. Lázně v Čeladné stojí za další návštěvu.

Adámek má pět

Už je to pět let, co nám do života vstoupil Adámek. Malé umačkané miminko už je drzým předškolákem. Ale pořád je to náš prcek, kterého milujeme.

V den narozenin jsme jeli k doktorovi, protože Adík má trochu nepříjemný kašel. Ale také jsme navštívili jednu krásnou výstavu a strávili pár hodin v Technickém muzeu v Brně.

Bohužel neměli jsme foťák a mobil se slušným foťákem byl vybitý :-(

Na hradě a bez klíčů

FOTOALBUM

Udělali jsme si po práci výlet na nedaleký hrad Cimburk. Vůbec jsem netušil, že docela blízko od domu máme zajímavý les plný skalních útvarů a s jedním hradem. Moc pěkný. Budeme to tam muset ještě prozkoumat a sebrat další kešky.

Když jsme se však v podvečer vrátili k autu, zjistil jsem, že nemám klíče. Ojoj. To bylo něco. Měl jsem pocit, že vím, kde mi mohly vypadnout z kapsy a tak jsem utíkal zpět k hradu, ale nenašel. Prošel jsem celý hrad. Kastelánovi nechal svoje číslo, kdyby náhodou. Absolvoval jsem celou naši cestu v opačném směru, ale klíče nikde. Asi po hodině, když už se stmívalo a já propadal zoufalství, jsem ještě prošel kousek cesty úplně na konci. Přesně to místo, které jsem při pátrání vynechal, protože bylo cca 20 metrů od auta a já si to maličko zkrátil cestou k hradu. No jo. Klíče tam ležely a čekaly na mě.

Takže poučení. Vždy obejít PŘESNĚ stejnou trasu při hledání a hlavně: vozit s sebou náhradní klíč.

Do hor a zase zpátky

FOTOALBUM

Nachystal jsem si pro rodinku překvápko. Že pojedeme na čundr, se vědělo. To se neutají. Ale kam jedeme a co podnikneme, to zůstalo tajemstvím do poslední chvíle.

V pátek po práci jsme vyrazili na sever. Směr dobrý, doba špatná. Doprava katastrofa. Počasí taky nic moc. Asi po více jak 2 hodinách jsme přijeli do Rudy nad Moravou a já zastavil před jedním z domků v boční ulici. To bylo první překvápko. Byli jsme u mojí sestřenice. To Ivča koukala.

Nebylo ale mnoho času. I tak nás pohostili parádní rychlou grilovačkou. Večer jsme popojeli do Starého města, kde nás nechali našemu osudu uprostřed lesa. To bylo v plánu. Naše auto pak stáhli zpět do Rudy. To taky bylo v plánu. Pár věcí ale bylo mimo plán.

Třeba to, že jsme do lesa vyráželi až za šera a čekala nás asi kilometrová cesta na místo, kde jsem tušil, že bude možné postavit stan. Prošli jsme les a dostali se k loukám. Celkem pěkné místo na stanování. V cestě byl však odnímatelný ohradník a cedulka s upozorněním, že se tam pasou krávy. Tak co, ať se pasou. Jenže pod tím bylo dopsáno, že ve stádu je plemenný býk (Adámek o něm dál mluvil jako o ohnivém býkovi). Co to sakra znamená? Celkem to chápu z biologického hlediska, ale jakou turistickou hodnotu má tahle informace? Je to něco ve stylu: tady hlídám já! Nebo: jsem u branky za 3 vteřiny, a ty? Sázeli jsme na skutečnost, že je skoro tma a krávy a ohnivý býk podřimují. Vlastně jsme se ani moc nespletli. Polehávali nedaleko cesty a jen letmo nás pozorovali. Ohradník jsme asi po půl hodině opustili a byl nejvyšší čas začít řešit nocleh.

Zapíchli jsme to na prvním slušném místě v lesíku nedaleko ohradníku a cesty. Ivča se postarala o Adámka, já s přiměřeným klením a za svitu baterky stavěl stan. Stavět stan nemusí být umění. Ale je dobré vědět jak vlastně vypadá. My měli stan půjčený a já se s ním seznámil pouze při jeho balení. V zásadě tomu i odpovídal můj výtvor. Stan jako takový byl v pohodě, ale tropiko doznalo v mém podání nových kreativnějších podob. Důležité ovšem bylo, že vše drželo.

Nastala noc. Víte, noc v lese je úplně jiná než noc doma v posteli. Spal jsem v lese už tolikrát, že bych mohl mít pocit, že mě nemá co překvapit. Ale opak je pravdou. Vždy je to stejně démonické a surové, jako by to bylo poprvé. V lese v noci je člověk součástí přírody. Nádherné hvězdné nebe připomene, že existuje něco víc než 7,5 hodiny práce a složenky. V podstatě se člověk v lese po tmě cítí jako malé hovínko v trávě, kolem kterého běhají podivná neviditelná zvířata, která vydávají prapodivné zvuky.

Tajemnou noc si ale bohužel neužil Adámek. Jak lehl, tak usnul. Nejvíc si noc užila Klea. To je poznat i z fotky. 

Kdo ji totiž zná tak ví, že takhle vyvalené oči normálně nemá. Moc toho nenaspala. Pořád kontrolovala zvuky kolem stanu. Párkrát vrčela a jen občas zamhouřila oko.

Druhý den jsme pokračovali v cestě směr chata Paprsek, která byla vzdálená asi 4 kilometry. Krásná cesta, výhledy, teplo. Parádička. Adámek asi poprvé udělal bobana v přírodě, což je samozřejmě pro každého chlapa velká věc, hodná zaznamenání. Dá se to srovnat třeba s prvním holením.

Když jsme dorazili na chatu Paprsek a dali si pořádný oběd včetně naprosto luxusních borůvkových knedlíků domácí provenience, vybalil jsem druhé překvapení. Máme tady rezervovanou noc. První reakce nebyla příliš nadšená. Ivča se těšila na další noc pod stanem. Největší radost měla asi Klea. Ale nakonec to bylo fajn.  

Po obědě jsme vyrazili pro nedalekou kešku. Cestou bylo plno borůvek, tak jsme to do sebe pořádně tlačili, až nám vitamíny lezly ušima.

Ráno jsme se probudili do deště. Naštěstí během snídaně ustal a my vyrazili na cestu do Ostružné už za sluníčka. A šlo se dobře. Pěkně z kopečka. Cestou jsme sebrali další kešku a v Ostružné dali pivko, zelňačka a následovalo čekání na autobus do Rudy. 

Jo jo autobus. Tak tím jsem nejel asi 10 let. A jsem na dalších 10 vyléčenej. Když jsem chtěl při nástupu platit, řidič mě odbyl s tím, že později. Možná blekotal ještě něco, ale nebylo mu rozumět. Pak jsme zjistili, že v Hanušovicích přistoupí průvodčí (jednalo se totiž o náhradní dopravu za vlak) a budem cálovat. V podstatě do Hanušovic bychom jeli zadarmo, což by asi České dráhy nepoložilo, ale současně to naznačuje v jakém jsou bordelu. V autobuse bylo dusno jak v sušárně...no hnus.

V Rudě už bylo fajn. Dali jsme si dobrý domácí guláš a strávili odpoledne v příjemné společnosti u sestřenice a jejího muže. Pak už jen cesta domů. Opět zbytečně dlouhá, ale co už…

Bylo to pěkný. Po delší době jsem se vrátil do Jeseníků. Do kraje krásné přírody, zajímavých míst a lidí. Do kraje, kde v lese může být člověk sám...

Byli jsme svědčit

Poprvé v životě jsem byl svědčit. Byla to příjemná zkušenost. Šlo totiž o svatbu. A aby to bylo komplet, Ivča šla se mnou a svědčila nevěstě.
Malá, pěkná svatba. Pohodička. A já samozřejmě fotil.

Pár fotek k nahlédnutí tady.

Adámkovo solo

Adámek má oblíbenou písničku...

Poprvé pod stanem

FOTOALBUM

Vzhledem k tomu, že Adámek ve svých 4,5 letech ještě nespal pod stanem, rozhodl jsem se to změnit. Byl nejvyšší čas. Vyrazili jsme proto na malou pánskou jízdu s dlouholetým přítelem Martinem, se kterým každoročně zdolávám úskalí rakouských ferrat.

Společně jsme ve třech vyjeli do Francovy Lhoty, kde má náš další společný kamarád Marek takovou malou chlapskou trucovnu. Místo ideální pro první dětské stanování. Základní propriety byly na místě: kadibudka, hadice s vodou a místo na stanování.

Martin přivezl stan podobný menšímu karavanu. Měl dvě ložnice a předsíň a s trochou štěstí by se dostal na web realitky pod heslem 2+1. Náš pobyt byl na dvě noci. Počasí bylo výborné. Snad jen na drobný déšť druhý večer.

Přes den jsme vyrazili na krátký výlet na nedaleký Čubův kopec, kde je solidní rozhledna. Večer jsme společně s Markem grilovali a opékali. Jeho děti si při tom hrály s Adíkem, což mi popravdě ušetřilo dost práce.

Celý pobyt zvládl Aďour bez problémů. Jedno velké dobrodružství. Děti snášejí nepohodlí lépe než dospělí. Máme se od nich pořád co učit. O nepohodlí, komfortní zóně a pohybu možná brzy napíšu samostatný článek.

Už teď se těším na další stanování...

Chorvatsko 2016

FOTOALBUM

A je to za námi. Člověk se na to rok těší a pak to uteče jak voda. Ano mluvím o dovolené u moře. Je to fajn, jednou za rok si pořádně prohřát kosti, zasolit kůži a nechat se nadnášet mořskou vodou.

Letos jsme vyrazili na dovolenou v termínu 26.6.-2.7. na chorvatský Vir. Stejně jako v posledních letech, ale opět do jiné lokality. Vir je velmi lákavý ostrov. Má pobřeží vhodná pro děti – oblázková i písečná. Je spojen s pevninou mostem. Můžete jej napříč přejít během 20 minut a navštívit moře na obou stranách. Fantastický je pohled směrem k pevnině, kde se tyčí Dinárské hory, které výškově předčí i Sněžku.  

Opět přes Booking.com jsme rezervovali apartmán s bazénem cca 300m od pláže.

Měl jsem trochu obavy, co nás na místě čeká, protože domluva s dánskou firmou, která ubytování poskytuje, byla šílená. Byl problém dohledat zálohu i zbytek platby. Byl problém domluvit se na příjezdu mimo klasické turnusy a spousta dalších spíše nedorozumění, která byla dána zřejmě tím, že informační mail obsluhovalo víc lidí a nikdo si nečetl historii předchozí komunikace.

Nicméně na místě jsme zjistili, že je vše tak jak má být. Ubytování bylo asi nejlepší, jaké jsme zatím ve Viru měli. Bazén, který byl součástí areálu, se ukázal být naprosto geniální. Vzhledem k tomu, že jsme jely dvě rodiny s malými dětmi, užilo se bazénu skoro víc jak moře. Popravdě teď už asi budeme vybírat jen ubytování s bazénem.

Hodil se i venkovní gril, kde jsme dvakrát připravili večeři. Jednou v pohodě a jednou potupeni grilovací smrští německého hosta, který mi předvedl, jak se má grilovat. Helmut (jak jsem mu přezdíval) měl grilovací techniku velmi propracovanou a při žalostném pohledu na mé dva žhavé uhlíky mi nabídl i vlastní uhlí. Byla to potupa a mé ego se bortilo jak domeček z karet, ale přijal jsem. Nicméně ani toto láskyplné německé gesto nepomohlo a nakonec, když Helmut ugriloval půl uzenářství a já tři stejky, mi přihrnul své již nepotřebně žhavé uhlí pod moje maso a zajistil tak naší výpravě obživu.

Kromě grilování jsme také užili i plodů moře. Jedli jsme něco mezi pavoukem, krabem a sépií, co bych při normální venkovní teplotě, kdy mozek pracuje jak má, vůbec nevzal do úst.

Samozřejmě jsme cvičili, fotili a snědli tuny zmrzliny. Tu už nechci ani vidět. Ale za rok si ji dám rád zase.

A ještě něco málo k cestě. Tam jsme jeli přes noc. Kromě krátké poněkud extrémní bouřky kousek za Vídní byla cesta v pohodě. Vyjeli jsme po 9. hodině a přijeli na místo kolem 8. ráno. Několikrát jsme během cesty zastavovali.

Cestou zpět jsme se dopustili zásadní chyby a jeli přes den. Nejen, že Adámek asi 3 hodiny opakoval, že chce koupit Lego a u mě vznikla silná alergie na tuto značku, ale také jsme se nevyhnuli silnému provozu a nepříjemnému horku. Mýtnice v Chorvatsku jsme naštěstí platili kartou, takže 4km kolona před Záhřebem nás minula.

Co se týká silnic, tak všude jsou lepší dálnice než u nás. To je bez debat. Všude se taky jezdí plynuleji než u nás, i když jsou cestou různé uzavírky. 

Zajímavostí je, že jsme byli na naší cestě jediný stát, který si absolutně nekontroluje hranice (především na vjezdu). Všude jsme museli alespoň zpomalit a unavené oko místního policisty nás odeslalo dál, ale do Česka vjedete jak do rozespalé návsi. Nikdo vás nečeká, nikdo o vás neví.

Příští rok snad zase opráším šnorchl a vydáme se na jih. Chorvatsko je nádherná země. Nejen mořem, ale krajinou jako takovou. A věděli jste, že tam žijí medvědi?

FOTOALBUM

Hmyz

Na zahradě se samozřejmě pořád něco děje. Pořád je co objevovat.
Tohle je náš poslední objev.

Pokračujeme v úpravách

Ano ano, pokračujeme v úpravách. Na zahradě jsme udělali nový záhon kolem plotu se sousedy, nový záhon vedle kurníku a nový plot oddělující civilizovanou část zahrady od té divoké lesní. Tam jsme také vypustili naše 3 slepice.

A taky jsem přidal další hrazdu na naše cvičiště. Je umístěná níž, takže na ní cvičí Ivča. Ta poslední dobou dost maká. Paráda. 

A tím se dostávám také k tomu, že pokračujeme v úpravách našeho životního stylu a těl. Stravu jsme posunuli o mnoho dál, než byla dřív. Ale pořád je co pilovat. Já se pomalu (už asi 1,5 roku) ale jistě připravuju na zkoušky, kterými se chci zařadit do mezinárodní komunity milovníků kalisteniky - Bar Brothers. 

https://www.instagram.com/jmikoska/

Detektivky

Po té co jsem shlédl obě série kriminálky První oddělení a přešel plynule na Malého pitavala z velkého města, což je mimochodem velmi podobné, jsem se usadil na českých kriminálkách sedmdesátých let. Musím přiznat, že mě až překvapilo, kolik dobrých detektivek se tehdy natočilo. Kdyby se dnes udělal moderní remake, chodila by na to spousta lidí. Ano, občas si tam řeknou „soudruhu“, ale pokud si odmyslíme tento dobový balast, najdeme povedené filmy. Navíc všechny jsou dostupné na Youtube.

Já například viděl tyhle:

Sázka na třináctku, Hra bez pravidel, Vrah skrývá tvář nebo Město nic neví.

Je to fajn, uvařit si večer čaj a mrknout na klasickou krimošku, kde není potřeba vystřílet tuny patrón a zamordovat půl vesnice. 

Do lesa

Jaro už snad úplně přesvědčilo zimu, aby si dala pohov. Zahrada se začíná zelenat. Doma začíná být chladněji než venku. Nádhera.
Dnes jsme proto vyrazili do lesa. Zkontrolovali jsme cestou také naši kešku, zda je v pořádku.
V lese už kvete zelený koberec, jen stromy ještě čekají, aby se už brzy začaly zelenat.

Cestou domů jsme si v místní nekuřácké hospůdce našeho souseda dali utopence, výbornou pizzu a pivko.
A na závěr dne jsme podnikli první letošní opékaní na zahradě.

Prostě parádní sobota.

FOTOALBUM

Návrat do ZOO

Dnes jsme podnikli celkově už třetí výlet do ZOO Lešná. Tentokrát s Tomem, Maruškou a Kikouškem. I přes prvotní obavy z obrovského počtu návštěvníku, se výlet vydařil. Počasí trochu aprílové, ale bez zákeřností. Celou dobu jsme potkávali herce Romana Vojtka, který nás zřejmě sledoval a jen se styděl požádat nás o podpis :-)

FOTOALBUM

Oslava narozenin

Byli jsme na jedné dětské párty. A jak poznáte z fotek, dnes děti slaví narozeniny trošku jinak.

Ale popravdě: jednoroční oslavenec měl pěknou párty. Ale vzhledem ke starším dětem jsme z toho pak udělali trošku zombie mejdan.Takže pozor na nás...

Hard work beats talent

Parádní motivační video. Adam Raw předvedl k čemu jsou stroje v posilovně :-)) 

Respekt...

Hodný dinosaurus

Dnes jsme strávili část odpoledne v kině. Koukli jsme na pěkný animák Hodný dinosaurus  a viděli parádní trailer s neuvěřitelně vtipnou scénou. Podívejte se sami. Perfektně se pobavíte:
Odkaz na začátek scénky v traileru

Podvečer doma výborný hovězí steak. Pak bábovka a teď klasický James Bond z roku 1973. Co víc si přát za jeden den?

Za mamutem

Ačkoliv Ivča stále nemůže chodit skrz přetržený vaz v kotníku, vyrazili jsme ven. Navštívili jsme brněnský Anhropos a Adámkovi se moc líbil. Byl jsem tam naposledy snad před 15 lety. A věřte nebo ne. Hodně se toho od té doby změnilo.

FOTOALBUM

Sportem ku zdraví...

Ve čtvrtek večer si šla Ivča zaběhat. Pohodička, žaden stres. A za chvíli mi volá, že pro ni musím přijet autem, protože si vymkla kotník. A jeli jsme hned na pohotovost. Zlomené to není, ale jestli nejsou potrhané vazy se ukáže za týden, až splaskne megaotok.

Takže teď mám doma oberlenou přítelkyni. Nejprve bylo nutné ji dostat z psychické deprese, že si teď nějakou dobu nezacvičí a hned na to začít odolávat povelům, které se ozývají z postele :-)

Prostě sport občas bolí, ale na náramku mám NO PAIN NO GAIN...A tak to je.
Ivča teď bojuje...

O cvičení a nejen o něm

Je to asi rok a čtvrt co jsem začal zase aktivně sportovat a propadl kalistenice. Asi inspiruji i Ivču, která začala taky velmi aktivně cvičit a chodí i běhat.
Pracovat s váhou vlastního těla je úžasné. Člověk nezvedá nic víc než sám sebe a při tom je to tolik náročné. Popravdě pokud se člověk nechce věnovat kulturistice a cvičí řekněme pro svoji potřebu, je naprosto zbytečné utrácet peníze za posilovny a různá fitka. Samozřejmě ze všech stran jsme masírováni tím, že to jinak nejde. Že potřebujeme stroje a činky atd. Je to byznys. Nic jiného.

Tady je fotka Franka Medrana, který se věnuje kalistenice a honosí se tím, že je vegan. Slušný nátěr bez posilky :-))) Samozřejmě jsou za tím roky dřiny, ale bez činek a strojů.

A takových kalisteniků je plný web. Sám na sobě vidím změny už po pár měsících. Člověka pak zamrzí, že nezačal mladší. Ale každý musí jít svojí cestou.

No a abych zůstal IN, sleduji kromě Franka i další sportovce, jejich videa a příspěvky a proto jsem také došel ke knize Arnolda Schwarzeneggera - "Total Recall, můj neuvěřitelný životní příběh." Tuto téměř šestiset stránkovou knihu jsem přelouskl během pár dní.
Je to autobiografie Arnolda. Výborné počtení i pro člověka, který neholduje sportu. Popis jak se malý chudý kluk z Rakouska stal kulturistickým šampionem, miliardářem, slavným hercem a (podle mě) úspěšným politikem na opačné straně oceánu je svým způsobem fascinující. Rekapitulace jednoho jediného lidského života plného neuvěřitelných příběhů. Ano, klasický americký sen. Proč ne?

Ze všeho se dá něco vzít. Arnold nabízí např. tato pravidla:
1. VĚŘTE V SEBE SAMA
2. PORUŠUJTE PRAVIDLA
3. NEBOJTE SE SELHÁNÍ
4. IGNORUJTE POCHYBOVAČE
5. DEJTE DO TOHO VŠECHNO
6. DÁVEJTE NAZPĚT