Moje cesta

Škoda, že jsem nezačal dřív. To mě napadá, když se ohlédnu zpět. V listopadu 2014 jsem si řekl, že je dost zevlování, že jsem kupa sraček a je potřeba s tím něco dělat. A tak jsem za to vzal a začal pracovat na celotělovém rozvoji. Ze začátku děs. Shyb jsem udělal snad jeden. Všechno mě bolelo. Myslel jsem si, že nohy mám jakžtakž silné z bývalých let běhu. Ale to jsem se šeredně zmýlil a dnes pořád doháním na dřepu silový deficit. Byl jsem chodící kostlivec (viz foto) a bez nějaké vize.  Prostě ničím jsem nežil. To všechno se totálně otočilo. Nemám sice čas chodit do posilky, a tak se můj dům a zahrada stali mojí posilovnou. Dřu. Ne proto, že musím, ale protože že mě to neskutečně baví. Kde bych teď mohl být, kdybych začal třeba v 25. Raději nemyslet. Naštěstí nemám v tomto směru cíl. Cesta je cíl. Tělo se přizpůsobuje cvičení (viz druhá fotka) a mysl taky. Ono to totiž není jen o tom cvičení.

Ráno vstanu a přemýšlím, co bude za trénink. Přes den trénink ladím na papír a k tomu je potřeba poladit i jídlo. Všechno do sebe musí zapadat. A k tomu se snažím dělat věci nepohodlně (viz dál)




Za tu dobu co cvičím jsem dospěl k několika názorům:

1. Člověk je LÍNÁ kupa sraček (to není sice názor můj, ale pochopil jsem význam). Pokud se sebou člověk něco nedělá, je jak bláto. Jsme asi to nejlenivější stvoření, které na Zemi je. Nemusíme lovit, pěstovat, chodit. Všechen pokrok směřuje k jedné jediné věci - ležet na posteli v naprostém vegetativním stavu a jen existovat. Nemusíme se zvedat k telce, telefonu. Nemusíme už ani do obchodu. Nemusíme se de facto skoro vůbec hýbat. A až za nás do práce půjdou roboti, budeme už fakt jen ležet....
2. Posílené tělo je naprosto jiný stav, než jaký jsem před tím kdy zažil. Těžko se to popisuje. Teprve s časem mi dochází, jak jsem byl rozpadlej, nekompaktní, chcíplej. Musí se to vyzkoušet, aby člověk věděl, o čem mluvím. Takže nebudu rozebírat.
3. Mít funkční tělo je naprosto praktická věc. Nemám problémy s přenášením, zvedáním věcí. S Adámkem můžu manipulovat jak chci a no problem. Opravdu se to hodí v každodenním životě.
4. Bolesti zad či jiné neduhy běžného života jsou pryč. 
5. Sledováním stravy a cvičením se naučíte naslouchat signálům svého těla. Zní to jak z nějaké ujeté gurupříručky, ale je to tak.

Z toho všeho vede jedna jediná cesta. Dneska je moderní mluvit o komfortní zóně. Jo je to tak. Všechno to co přináší  přidanou hodnotu do života stojí mimo naši komfortní zónu. O kondici to platí 100%. Pořád si žijeme v našich pohodlných bublinách a jsme rozpadlí a rozpadlí a bohužel čím dál víc vyžraní. A ono se nám to vrátí... Takže co? Dělat nepohodlné věci. Vystavovat se nepohodlí. Jenže to je nepříjemné a tak se najdou výmluvy místo způsobů. 

Jaké nepohodlí. Příklady, které jsem použil já (neznamená to dělat tyto věci pořád):

• spaní ve spacáku - zkuste občas doma spát ve spacáku
• otužování - jo jo studená sprcha, to je pro mě velký psychický boj. Miluju teplou vodu :-)
• cvičení v zimě - prostě jsem chodil v mínus 10 cvičit za tmy ven na zahradu
• cvičení v noci - všichni sedí u televize a je ideální čas cvičit za svitu měsíce
• parkování dál od vchodu do obchodu (práce, kina.....) - nejde o ty kroky, jde o to nebýt línej smrad
• brzké vstávání - jo to je taky masakr

O tom všem by se dalo perfektně psát dál, ale už teď to možná nudilo, takže raději třeba jindy. Pro mě je důležité, že jsem to hodil "na papír" a za pár měsíců či let se na to mrknu a uvidíme co přehodnotím. 

Další kupu fotek a videí mám na instagramu, kdyby někdo chtěl trochu motivace :-)