Stál jsem na kraji silnice a sledoval zasněžená pole,
remízky, drobné lesíky vystupující jak šedivé ostrůvky mezi bílou planinou. Vše
bylo tak chladné, bez života, bez barev. A přece jsem cítil, že ta scenérie je
život sám. Jen naše smysly nám lžou a my jim věříme. Cítil jsem, že tato
zdánlivě spící, šedobílá, neměnná krajina je ve skutečnosti jedním živým
organismem. Scénou, na které se každou minutou odehrávají desítky příběhů,
prostorem, kde se snoubí život se smrtí. Místem, kde své životy žijí divocí
zajíci, lišky, kde ptáci hledají úkryt před sněhem a krtci si hoví pod zemí.
Kde i ten nejmenší organismus v hloubce pod sněhem dýchá životem a
existuje. To vše se dělo, právě v tu chvíli. Desítky příběhů, které jsem
neviděl ani neslyšel. Naše smysly nám lžou a připravují nás o životní zážitky.
Jsou sluhou rozumu. Celá ta scéna byla jedním obrovským propojeným organismem.
A nejenom ta scéna. Já k tomu všemu patřil také. Součást neuchopitelného nepochopitelného
svazku, za kterým je jakási původní síla, energie, život, který nelze smysly
uchopit, lze jej jen cítit. Zavřít oči a splynout s krajinou, pocítit
energii, která je celému tomu příběhu a mému já společná. Pochopit, že já jsem
tím příběhem a on je mnou. Nic víc nic méně.
